Saw 2: Jsem zpět

Kapitola 4 *Manikura,pedikura*

"Pane bože, Chrisi!" Zvolal jsem. To přeci nemůže být pravda! Proč tam je? A proč má na hlavě tu masku? Hlavou se mi honilo spousta myšlenek z nichž mě vytrhl neznámý hlas.
"Viktore, vítej v mé hře ,Žij nebo zemři, je jen jedna šance. Myslím, že hra může začít,"
Vyděšeně jsem se rozhlížel, avšak nikde nikdo nebyl. Až později jsem si všiml reproduktoru.
"Tato hra není vůbec složitá. Na displeji sleduješ někoho, koho můžeš zachránit. Na tobě je,abys udělal co se od tebe očekává. Avšak,  je to tvá volba, můžeš se rozhodnout jak chceš. Kolem sebe hledej úkoly, za každý úkol který splníš získáš 1 číslo, kód na masce je čtyřmístný, pomož svému kamarádovi nebo ho nech a zachraň sám sebe. Máš na to 20 minut. Hra může začít."
Slova se rozléhala místností, zatímco se vedle obrazovky spustila časomíra.
Na nic jsem nečekal a vydal se hledat první úkol. Vrávoravě jsem přešel přes prvních pár traverz a narazil na telefon visicí ze stropu. Sebral jsem ho a zapl. Jistěže moje první myšlenka patřila mě. Bohužel žádný číselník zde nebyl. Na mobilu bylo číslo a u toho pouze prosté Zavolej a mluv pravdu. Vytočil jsem číslo, chvíli to zvonilo, pak se ozval hlas.
"Výborně, konečně jste se ozval pane Concorde! Váš telefon se netrpělivě očekává!"
"Můžete mi pomoct?" Zašeptal jsem.
"Halo, pane Concorde? Váš asistent nám volal a dal nám instrukce. Mám tu pro vás jakési číslo, ale prý než vám ho prozradím se nám s něčím chcete svěřit."
Podíval jsem se na časomíru 18:59, zatím jsem měl dost času.
"Nevím, co ode mne chcete slyšet," zhluboka jsem se nadechl a konečně mi to seplo, musím potopit sebe, aby měl někdo jiný nárok na život.
"Vlastně, popravdě tuším. Jsem Viktor Concorde, šťastný a bohatý. Co může být více? Ale věřte mi, ne vše je tak, jak se zdá. Doma mi to neklape a bohatství jsem získal, no dejme tomu že ne úplně čistě,"
"Promiňte, jak to myslíte? "
"Okrádám lidi, je to tak. Díky svému blahobytu udělám vše. Jsem ochotný zajít až na úplný konec."
V tento moment mi mobil v ruce zhasl a na displeji se objevilo číslo 4. Hodil jsem telefonem a pokračoval v cestě. Čas se nebezpečně krátil.
Šel jsem podél šipek, které mě směřovaly k jakýmsi dveřím . Opustil jsem traverzy a vešel do jiné místnosti. Tam, na stole ležel nůž. Přišel jsem k němu a zíral na něj, z vlastní zkušenosti vím, že nůž neznamená nikdy nic dobrého. Popadl jsem ho a začal si ho prohlížet. Na jeho ostří bylo něco vyryto.
Jestli chceš pomoci, zbavit se ho musíš. Ničeho se neboj, jen prst si vzít musíš.
Přemýšlej kterej, nejvíce znamená.
Pro tebe škoda, bude to nijaká.
Ani jsem moc nemusel přemýšlet, okamžitě jsem se ujal svého úkolu. Vzal jsem nůž, nádech, výdech , a ťal jsem...

Konečně jsem měl čísla dvě!  Časomíra byla se mnou. Zbývalo okolo patnácti minut. Rozběhl jsem se dál. Tam na mě čekalo velké překvapení. Přes zeď se táhla řada čísel. Bylo tam snad přes milion různých čísel. Sebral jsem vzkaz.

Jen jedno číslo najít musíš,
Jak? To jen ty tušíš,
manikura, pedikura, stojí tě mnoho,
stojí za to, zachránit jednoho?

Nejdříve jsem jen nechápavě koukal na ten list papíru. Manikura a pedikura?  Je pravda, že nehty si upravovat nechávám a to celkem pravidelně.
Najednou mi to došlo. No jistě! Ale čím to mám jako udělat?
Propátral jsem místnost, na zemi jsem našel menší kleště. Přiložil jsem je k palci a trhl. Zařval jsem bolestí, to snad není normální! Kdo po někom může chtít aby si trhal vlastní nehty? A to už jsem prosím pěkně neměl ukazováček. Proč zrovna on, vám vysvětlím jindy...
Trvalo mi to dlouho, nejméně osm minut. A minimálně 10x už jsem to chtěl vzdát. Ale šlo o Chrise. Nakonec jsem se slzami v očích přečetl jednotlivá písmena, která byla napsána pod nehty.
Vlevo dole.
Koukl jsem se do levého dolního rohu, 2. Už mám čísla tři a času pomálu.
Co nejrychleji jsem se vydal k 3.úkolu.
Doběhl jsem zpátky do místnosti s traverzami, po otevření dveří jsem málem vypadl, ale udržel jsem balanc.
Na kraji visel černý šátek, utrhl jsem ho a tím spustil nahrávku.
"Poslední úkol je tady, nandej si šátek a padni do temnoty. Místnost musíš přejít a u toho číslo najít."
Úkol jsem pochopil okamžitě, koukl jsem se na čas, 7:30. To by se dalo zvládnout. Nasadil jsem si šátek a padl na kolena, cíl se nacházel ani ne 13 metrů ode mne. Pomalu jsem se vydal po první traverze. Asi vám ani nemusím říkat, jak jsem byl nervózní. Ruce se mi klepaly a lil ze mě studený pot. Nechtěl jsem skončit jako mastný flek. Pochopil jsem, že mezi životem a smrtí může být někdy opravdu tenká hranice. Plazil jsem se, v jednu chvíli jsem málem spadl, ruka hmátla vedle. Málem bylo po mě, avšak svůj úkol jsem pečlivě splnil. Když jsem hlavou narazil do zdi, strhl jsem si šátek. Odkryl jsem poslední díl skládačky.
Vítězoslavně jsem se postavil. Spustila se nahrávka. "Gratuluji ti, splnil jsi svůj první úkol. Za dveřmi najdeš sluchátko, do něj nadiktuj svá čísla. Na obrazovce uvidíš, co se bude dít."
Přešel jsem do místnosti se sluchátkem, zvedl ho a zařval do něj kombinaci čísel. "4,8,2,0!" Vyvěsil jsem a rozběhl se k televizi. Chris při času 0:15 zadával číselnou kombinaci do masky.
"Dělej, dělej," vybízel jsem ho. "Zadej tam ty čísla, "
Konečně se mu to podařilo a maska spadla na zem. Christopher poklekl na zem a vypadal jako že pláče.
"Nebreč Chrisi, promiň. Všechno napravím! "
Obrazovka zhasla a místnost potemněla.
Bylo načase pokračovat dál.