Again [CZ hockey FF]

Z lajny na lajnu

Snad každý trenér má ve svém týmu oblíbené a naopak neoblíbené hráče. Já měl tu smůlu, že jsem patřil do té druhé skupiny.
Jako téměř každé ráno jsem nestíhal. Rychle jsem popadl tašku a s kartáčkem v puse jsem se oblíkal. Cesta autem na zimák trvá přibližně 30 minut. Trénink začínal za 15 minut. Díky mámině rychlé jízdě to většinou stíhám. Sice velmi těsně, ale stíhám. Dnes jsem věděl, že nemám šanci tam přijet včas a začínal jsem se bát, že mě trenér zase seřve jako psa.
Máma z 30 minutové jízdy zvládla udělat 20 minutovou. Bylo to bláznivé a chvílema jsem měl pocit, že zatáčky bereme pouze dvěma postranními koly, ale i přesto jsem na trénink přijel pozdě.
Máma prudce zabrzdila před stadiónem týmu Bobcats. Bez váhání a rozloučení jsem vyletěl za auta a zamířil do šaten. Co nejrychleji, jak bylo možné, jsem na sebe nandával všechnu výzbroj. Chyběl dres.
,,Kde je ksakru ten dres?!" zmateně jsem pobíhal po místnosti a tašku prohledal snad stokrát.
Naštěstí jsem uviděl nějaký volně položený dres na poličce. Neváhal jsem a vypůjčil si ho. Byl mi trochu těsný. Vlastně dost těsný. Ale v ten moment nebyla lepší možnost.
Celý tým se už rozbrusloval. Vběhl jsem na led a připojil se k rozcvičce.
,,MATTHEWS!" ostrý a velmi naštvaný hlas mě přiměl zastavit a porozhlédnout se, kdo mě volá. Nebyl to nikdo jiný, než trenér Ron Filion.
,,Moc se omlouvám, ale byla šílená zácpa," výmluvy u mě byly běžné a tohle bylo první, co mě napadlo.
,,Aha, proto můj asistent přijel včas? I Jamie? Mám tušení, že máte stejnou cestu Matthewsi!" tak byl rozčílený, že mě celého poprskal. Každopádně tímto mi zavřel pusu a já jen sklopil oči k ledu.
,,Na čáru! HNED!" rukou mi ukázal na červenou lajnu.
,,Sprintem červená – modrá – červená - červená a zpátky na červenou!" přikázal mi a z plných plic pískl na píšťalku.
Půlku ledové plochy vyhradil pro mě, abych to neodflákl. Poručil mi 5 minut a čas mi stopoval trenérův asistent Jason Oliver.
Po 5 tvrdých minutách jsem byl mrtvý a sotva pletl nohama. Konečně jsem se mohl připojit k týmu a trénovat střelu na bránu.
,,Výborně Gregu, skvělá a tvrdá rána, moc pěkný. Brade, musíš se do toho více opřít a miř více do toho levýho horního rohu, ale jinak dobrý," coach pyšným výrazem chválil svůj tým.
,,Sakra Matthewsi! Znova, znova a znova! To co předvádíš je STRA – ŠNÝ! Ta střela musí jít ze zápěstí, kolikrát to mám opakovat?" Filion hodil pukem o led a vrátil se na druhou polovinu plochy.
,,Jaký se mnou má furt problém?" otočil jsem se na svého spoluhráče a dobrého kamaráda Jamieho.
,,Nechce prostě uznat, že jsi lepší než my všichni tady dohromady," s vážným a upřímným pohledem mě Jaime poplácal po ramenu.
Jaime je můj dobrý kamarád už od školky. Jeli jsme spolu ve všech průserech a to se nezměnilo. Sledovali jsme spolu snad každý zápas, a když jsme se rozhodli, že začneme hrát hokej, museli jsme jedině do stejného týmu.
Kroužil jsem kolem brány a neustále jsem se snažil vymyslet nový a nečekaný způsob, jak dostat puk za brankáře.
,,A dost! Řekl jsem, že TY budeš trénovat střelu zápěstím ze samostatného nájezdu!" Filion ke mně rozčíleně přibruslil a rukou mi naznačil, abych začal sbírat puky.
,,Trénink pro tebe deska skončil frajere," nadřazeně ke mně sklonil hlavu.
Ostatní moji spoluhráči ještě bruslili a slýchali všemožné chvály od trenéra, zatímco já jsem byl vyhozen kvůli sabotování sbírání puků. Naštvaně jsem odešel do kabiny, kde jsem ze sebe sundal dres, začal strhávat chrániče a tvrdě s nimi házel o zem.
,,SAKRA! Co, co dělám špatně?! Proč se mnou má doprdele takovej problém?" rozhořčeně jsem řval nejspíš přes celý stadión.
Mlátil jsem snad se vším co, bylo po ruce. V tom do kabiny vtrhl trenér Filion.
,,Co si jako myslíš, že děláš? Chceš to tu všechno rozmlátit? Fajn, jestli chceš, už se tu taky nemusíš ukazovat," přišel mi dotčený. Zrovna on. Filion je poslední člověk na planetě, který by mně měl něco vyčítat. Chová se ke mně jak ke kusu hadru.
Po tom co coach rychlou chůzí opustil kabinu, několikrát jsem se zhluboka nadechl a posadil se. Měl bych si pročistit hlavu. Odebral jsem se do sprch a pustil na sebe ledovou vodu.
Byl jsem připravený k odjezdu, ale tým dokončoval trénink, z nějž jezdím domů s Jaimem. Jeho táta vždycky přijíždí na čas, ale přesto jsem doufal, aby dorazil dřív, abych si mohl sednout do zatepleného auta.
Po necelých 25 minutách Jamie konečně vyšel.
,,Promiň brácho, fakt jsem se snažil, aby mě pustil ještě o trochu dřív."
,,To je v pohodě," se skleslým pohledem jsem nastavil pěst, aby do ní mohl ťuknout. Klasický gesto při pozdravu.
,,Co zase měl znamenat ten Filion? On je maniak, vždyť si zahrává s tvojí psychikou."
,,Fakt nevim, ale nechci to řešit," odsekl jsem s výrazným naznačením, že nemám sebemenší náladu se o tom bavit.
,,Jasný, v pohodě. Jen abys věděl, jsi skvělej hráč a dotáhneš to daleko, kašli na Filiona," Jamie mě uklidňoval. I přes mrzutost jsem mu věnoval nefalšovaný úsměv.
Jeho otec Tim samozřejmě dorazil na čas. Bylo moc příjemný si sednout do tepla, když je venku taková kosa. Díkybohu bez sněhu.
Hned po příjezdu domů jsem skočil na postel a přemýšlel o dnešku. Měl jsem velkou chuť se vykašlat na Filiona, na Bobcats a celý hokej. Ale věděl jsem, že nemůžu. U rodičů mám velkou podporu a zklamal bych je a taky Jamieho. Přestoupit do jiného týmu taky nechci, protože mám rád tenhle tým. Jsme jedna velká dobrá parta, spíš rodina. A Filion je jak můj tchán, který nesnesl to, že jsem si prostě vzal jeho dceru. Řekl jsem si, že to prostě musím přetrpět. Mám chuť procestovat celou naší Arizonu, abych na chvíli vypl. Ale zatím jsem jen čtrnáctiletý kluk, který je rád, že se dostane do vedlejšího města.
Netrvalo dlouho a máma mi začala klepat na dveře. Už jsem si zvykl, že vždy po tréninku si mi sedne na postel a chce znát všechny detaily. Většinou vynechávám ty části, kde na mě trenér řve a ponižuje před celým týmem. Dnešek nebyl výjimkou, ale snad prvně jsem se nepatrně zmínil, že na mě trenér zvýšil hlas. Máma začala jančit a ptala se, co se stalo. Tak jsem ji jen řekl, že byl naštvaný kvůli pozdnímu příchodu. A to je přesně ten důvod, proč jí o tom neříkám. Byla by schopná se ve vteřině sebrat, odjet ke stadiónu Bobcats a začít se hádat s Fillonem, aby nechal jejího chudáčka synka na pokoji.
Byl jsem vyčerpaný. Moje tělo leželo jako bez duše pohozené na posteli a já se zmohl jen k zapnutí notebooku, abych se podíval na sestřihy ze zápasů NHL.