~~Darkness ~~

2.část

Tak a je to tady, moje narozeniny. Každý normální člověk v mém věku by měla být nadšený, zvlášť když je mi šestnáct let. Obléknu se, vyčistím si zuby a jdu se dolů nasnídat, kde nejspíš budou připravené teplé vafle s javorovým sirupem, jako každé ráno na moje narozeniny.

Jdu po schodech dolů, ale něco je špatně. Přidám do kroku, ale ne moc abych nezakopla. Jdu do kuchyně, ale nikde nikdo. Ani vafle tu nejsou. Jdu teda do obýváku, ale tam taky nikdo není, jen moje kočka a ta spí. Napadlo mě, že můžou být ještě v knihovně.

Běžela jsem po schodech znovu nahoru, ale tentokrát mnohem rychleji, odbočila jsem do leva a otevřela dveře. Teda spíš jsem chtěla otevřít dveře... Najednou jsem stála před dveřmi a nemohla jsem se hnout. To jsem se tolik bála otevřít pitomé dveře? Začala jsem se soustředit, abych pohnula rukou a otevřela dveře nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale vím, že se mi spustila krev z nosu a potom jsem otevřela dveře. To co jsem uviděla, nebylo normální.

Šla jsem dál, všude byly poházené regály knih. Knihy otevřené, pomuchlané, zničené a roztrhané. Za spadlým regálem jsem uviděla malé dveře, ale ne dost malé, aby se tam člověk nevešel. Šla jsem váhavým krokem k nim, když se najednou pootevřela. Chtěla jsem leknutím vyjeknout, ale žádný zvuk ze mě nevyšel.

Šla jsem dál a otevřela je, za nimi byly schody. Rozhodla jsem se jít nahoru. Schody jsou příkré a točivé, když jsem stoupala nahoru, začala se mi motat hlava, ale nevnímala jsem to. Nahoře byly další dveře, ale tentokrát veliké bílé dřevěné dveře. Dívala jsem se na ty dveře dlouho, jako kdyby na mě volali, pojď dál! Když jsem se na ně zaměřila, byly poškrábané, ale byly zamčené. Otočila jsem se, běžela po schodech dolů, ale zakopla jsem a kutálela jsem se dolů...