~~Darkness ~~

4.část

Pro přehlednost, když si něco bude myslet Leila, bude to psané tučnou kurzívou... A u Ley to bude jen kurzívou

Seděly jsme s Leou u břehu potoka a povídali si.

Doufám, že nás Julie nezavolá zpátky dovnitř. Nechce se mi.

„Se nedivím, mě se tam nechce taky a nech toho!." Řekla Lea.

„Promiň."

„To je v pohodě, jen mě to děsí!" Pokusila jsem se o úsměv.

Doopravdy mě to děsilo. Ale nemůžeme nic dělat. Prostě se to stalo. Kéž by se to dalo nějak vypnout. Řekla jsem si pro sebe.

Jde to, když chceš.

Ale jak?

Stačí na to pomyslet. Mysli si nějaký pomyslný vypínač, který to vypne a bude to. Usmála se na mě.

„Leilo slyšela jsi něco?"

„Ne!!" Řekla jsem vesele a podívala se na ní už jiným výrazem.

Nikdy jsme si toho moc nevšímala, ale byly jsme si podobný. Stejná postava, naše bloňďaté vlasy až na to, že Lea měla udělaný melír. Naše podobnost byla tak nevýrazná a při tom tak nápadná.

Doufám, že mě teď Lea neposlouchá, ale když jsem se na ní podívala, bylo vidět, že je zabraná do vlastních myšlenek. Bylo by dobrý, kdyby někdo prolomil to hrobové ticho. Podívala jsem se na les za potokem. Už zase jsem měla ten zvláštní pocit, že mě volá, láká, abych tam šla.

„Půjdeme se tam podívat?" Leknutím jsem sebou trhla, když Lea na mě promluvila. Podívala jsem se na ní a potom na les.

„Půjdeme." Usmála jsem se na ní.

Už jsme chtěly přeskočit potok a jít do lesa, ale Júlie na nás už volala. Že je čas na to dát si dárky.

Ach jo. Já tam tak nechci!!

Já taky ne. Vydaly jsme se svižným krokem k domu, abychom to mohly mít co nejrychleji za sebou.

Stejně dostanu nějaké tričko a něco od Ley. Co my asi Lea dá?

To ti teda nepovím!! Začaly jsme se smát.

Julie s Adamem na nás pobaveně koukali. Jako kdyby byly rádi, že tu obě dvě jsme. Což bylo u nic zvláštní.

Jestli pak můžeme slyšet jejich myšlenky?

Tak to musíme zjistit Leilo. Naše společné myšlenky přerušila Julie.

„Takže Leilo, tady ode mne máš dárek a všechno nejlepší k narozeninám."

Objala mě. Pevně, až mě dusila. Tohle se mi ještě nestalo. Nikdy mě takhle neobejmula. Jako kdyby mě nechtěla pustit, opustit, ztratit. Nevěděla jsem jak to nazvat. Konečně mě pustila. Teď ke mě přistoupil Adam. Podíval se na mě zase tím přísným pohledem, ale byla tam vidět i starost a láska. A ještě něco, ale nedokázala jsem to určit. Objal mě a podal mi dárek.

„Leilo všechno nejlepší!"

Podal mi dárek. Krabička s obálkou. Podívala jsem se na ně s překvapením a zvědavostí, ale měla jsem zároveň i strach.

Neboj se, teď jsem na řadě já!

To vím!! Otočila jsem se k Lee. Držela v ruce velkou krabici obalenou balicím papírem.

„Leilo, znám tě až od doby kam sahá moje paměť. Vždy jsme si byly na blízku, ale když tě adoptovaly a odjela jsi. Měla jsem strach, že tě už nepotkám. Že jsem tě ztratila. Ale náhodou se sem přestěhovali i my." Nebo to spíš byl osud. Mám tě ráda, jako sestru a životě tě už nikdy nechci ztratit. Byl to můj nejhorší půlrok života.

Začaly mi téct slzy po tváři. Pevně jsem jí objala a nechtěla jsem jí pustit.

Mě bez tebe taky bylo příšerně. Jako kdybych nežila. Pustila jsem jí a Julie mi podala s konejšivým pohledem kapesník. A potom jsem si od Ley vzala dárek.

„Tohle bylo to nejhezčí, co mi někdo někdy řekl."

„To je v pořádku"

Mile se na mě usmála a dodala:

„Tak začneš už rozbalovat dárky?" Zasmála jsem se.

„To víš, že jo."

Sedli jsme si ke stolu a já začala s dárkem od Julie. Rozbalila jsem ho, a co jsem nenašla tričko!! Jaké překvapení! Černé galaxy triko s nápisem Never stop dreaming. Musím uznat, tentokrát se Julie doopravdy překonala.

„Děkuju."

Špitla jsem k ní. Teď jsem se rozhodovala jaký otevřít teď od Adama nebo Ley?

Jaký první sakra?

Otevři ten ode mne! Prosím!!

No dobře. Usmála jsem se.

A začala opatrně a pomalu sundávat balicí papír (schválně ale i ne). Uviděla jsem čistě bílou papírovou krabici s přilepením papírkem, kde bylo napsáno: Doufám, že tě tohle konečně přemluví. Otevřela jsem ji a uviděla šaty. Nádherné fialovo-černé společenské šaty se škraboškou, která byla sladěná k těm šatům. Byla to nádhera!

„Leo, já nemám slov. To... je... nádhera. Doopravdy jsem neměla slov.

„Takže jsem tě konečně přemluvila? Půjdeš tam taky? Prosím!!

„Tak dobře, půjdu."

Sice jsem na ten ples vůbec nechtěla jít. Ani trošičku, ale když už si dala Lea tu práci s tím, že mi našla šaty a k nim i tu škrabošku. A k tomu v mé oblíbené barvě. Miluju fialovou. Podívala jsem se teď na dárek, co mi dal Adam, tohle jsem nečekala. Přece jenom vždy dostanu tričko a to je vše. Ale teď ten dopis a ta záhadná krabička. Sáhla jsem pro dopis. Ale Adam mě zarazil.

„První otevři tu krabičku, až potom si to přečti."

„Dobře."

Začala jsem tedy krabičkou. Vzala jsem jí do ruky a prohlídla jsem si jí. Byla dřevěná. To dřevo mi něco připomínalo. Ten sen! Tak krabička byla ze stejného dřeva, jako byly ty dveře z mého snu! Ale to není možný! Vždyť to byl jen sen! A ty ornamenty byly jako z mého pokoje! Tak podobný, ale přece jenom v něčem jiný. Ty znaky "hřály". Potom jsem si uvědomila, že je zamčená a nejde otevřít. Podívala jsem se na Adama.

„Jak jí mám otevřít?"

„To já nevím."

„Aha"

Začala jsem se zase soustředit na tu krabičku, jezdila jsem prsty po jejích stranách. Jako bych čekala, že na mě někde vyskočí klíč. Ale ten zámek neměl klíčovou dírku. Cože?! Znovu jsem rukou přejela po těch symbolech. Najednou jsem uslyšela tiché cvaknutí. Zámek se otevřel. Otevřela jsem jí. Všichni mě s velký zájmem sledovali. Byla to šperkovnice. Uvnitř byly dva náhrdelníky, naprosto stejné. Na náhrdelníku byl přívěsek, s čistě bílím křišťálem. Byl to medailon, ale nedal se otevřít. Vzhlédla jsem na Julii a Adama.

„Proč tam jsou dva?"

„Já to doopravdy nevím! Nejspíš si musíš přečíst co je v té obálce a jelikož tam je napsané pro mé děti, tak je to nejspíš pro tebe. Nikdo to nečetl a nikdo neví co je uvnitř, jedině tvoje rodiče. A v závěti bylo poslední přání "jste to" dostaly až ke svým šestnáctým narozeninám."

Cože!? My? Já nevím, co tím myslí! Tvářila se překvapeně.

Přečti ten dopis! Ale tak abych to taky slyšela.

Dobře. A začala jsem v myšlenkách číst.