Tma. To bylo vše, co kolem sebe měla. Ležela na zádech a snažila se zvednout na rukou, když pod dlaněmi ucítila mech a do kůže se jí něco zabodávalo. Jehličí. Ještě jednou se snažila prokouknout tmu kolem sebe. Párkrát zamrkala a začala rozeznávat siluety stromů. Tmavých a tichých. Přejel ji mráz po zádech.
"Kde to do prdele jsem," neodpustila si použít svůj 'bohatý' slovník. Ale les, ve kterém byla, se ani nepohnul. Nečekala, že by k ní hned promlouval, ale třeba nějaké to zašustění větví ve větru...
Zvedla se na rozklepaných nohou a rozhlížela se po únikové cestě. Po nějakém náznaku stop, jak ji sem zatáhli. Vzdala hledání a usoudila, že se sem zřejmě dostala pomocí teleportace, jelikož tu nebyl naprosto žádný východ z křovin.
Byla na malém paloučku. Opravdu malém. "Jak jsem se sem vůbec mohla vejít," divila se sama sobě.
To ticho kolem ji začalo dost deptat. Plán útěku byl jednoduchý a to - dostat se odtud za každou cenu. Věděla, jak to bude nepříjemné projít křovím, zvlášť, když nesnášela bolest a to platilo i pro menší škrábance... Vždyť hrozně pálily!
Psychicky připravená se pustila do prodírání se hustým porostem a odolávat malým vlezlým větvičkám stromů okolo.
