Poškrábaná se dostala ven z hustého porostu až.. Zase mezi další stromy. Rozhlížela se po tmavém lese, ve kterém viděla sotva na pár metrů před sebe. Musí si najít nějaký úkryt než přijde den.
Vydala se rovně. Nešla ani daleko, když našla veliký dub. Snad jediný listnatý strom všude kolem. Byl vysoký a ohromně objemný se spousty větvemi. Silnými větvemi, na kterých by se dalo tuhle noc přečkat.
Začala si strom obhlížet, aby zjistila kudy nahoru. Ne že by ve šplhu na základní škole nebyla dobrá, ale tohle.. Jedna větev byla poměrně nízko. Pouhé dva metry nad její hlavou. Postavila se přímo pod onu větev a vyskočila. Zachytila se větve oběma rukama, ale neodhadla to a dlaně ji z větve sklouzly.
"Sakra," zaklela naštvaně, když dopadla na tvrdou zem. Skočila po větvi znovu a tentokrát se ji podařilo chytnout se dost pevně na to, aby vyhoupla nohy nahoru. S vypětím všech sil se ocitla pevně na větvi.
Vyšplhala se pomocí větví co nejvýš, kde si našla pohodlnou větev. Teda alespoň v rámci možností. Usadila se a sledovala okolí. Teď, když je v bezpečí, má čas vzpomenout si jak se sem dostala.
Naposledy byla... "Kde jsem zatraceně byla naposledy!" chytila se za vlasy. Nemohla si vzpomenout. "Co jsem dělala." Z paměti nic užitečného nevylovila. Naštvaná sama na sebe a po sprostých nadávkách usnula zkroucená na stromě.
Po probuzení byla jen jedna věc, která ji udělala radost. Neslítla dolů. Ale ještě něco se změnilo. Byl den a ona konečně viděla dál než na dva metry. Stromy tu nebyly tak natěsnaný na sobě a začínal tu dokonce i dubový háj, což v noci vidět nebylo. Sice nevěděla jak přesně takový háj má vypadat, ale nějak takhle si ho představovala. Všude kam jen oko dohlédlo, byly duby. Krásné rozvětvené duby. Odstíny zelené v každé koruně, na zemi několik keříků. Nic co by se nedalo snadno přejít.
Slezla ze stromu. "Do prdele," zaklela, když sklouzla po kmenu a dost si poškrábala břicho. Zkoumala vzniklé rány, jenže ji vyrušilo šustění a lámání větviček. Někdo sem mířil.
Nedaleko byl rozrostlý keř, za který se co nejrychleji a neslyšně dostala. Schovala se tak, aby nebyla vidět ze žádného úhlu, což vyžadovalo další škrábance. Schovaná sledovala směr, odkud přicházel ten hluk.
Zpoza jednoho stromu vyšel někdo.. No možná něco. Postavou to byl jasný muž. Přes hlavu měl ale přetáhnutý plátěný pytel s velkými dírami na oči. Tam kde měl mít pusu, byl jen černým fixem nakreslený děsivě široký úsměv. Na sobě měl červenou farmářskou košili a tmavě modré monterky. Na nohou mohutné černé gumáky. Byl špinavý a potřísněný tmavými fleky a dokonce byly na něm nějaké kousky něčeho, co nedokázala identifikovat. V rukou držel velký sekáček na maso a ležerně ho měl opřený o rameno. Byl čistý a lesklý, jakoby ho nikdy nepoužil. Opak byl však pravdou, ale tohle zjištění ji teprve čekalo. Jeho pomalá chůze ji znervózňovala.
Přibližoval se, až byl opravdu nebezpečně blízko keře, kde byla schovaná. Procházel kolem jen kousek od její skrýše. Chtěla si oddechnout, že ji přehlédl, ale bylo to moc předčasný. Muž se zastavil a stál na místě, jako přikovaný. Pomalinku otočil svou hlavu jejím směrem.
