Ruku se sekáčkem spustil podél těla. Chvíli jako by mě hypnotizoval. Díval se na mě upřeným pohledem jako na svou kořist. V jedné chvíli, kterou nestačila ani zaznamenat, vrhl sekáček.
Vrhl ho na strom za ní. Přikoval tak malou nebohou veverku ke kmeni. Mířil přímo. Veverka neměla šanci. Ostří jí projelo mezi lopatkami.
Muž, který ji právě zabil, se zvrhle rozesmál. Než se vydal pro svůj úlovek, ještě si na místě poskočil. Vzal si zpátky svoji zbraň, teď už špinavou od krve, a veverku držel ve vzduchu za ocas, při tom si ji pozorně prohlížel. Uchechtl se. „Mám tě.”
Ostří si otřel o své monterky a ona hned věděla, co to je za fleky na jeho oděvu. Byl celý poskvrněný krví a ty kousky něčeho, bylo maso a vnitřnosti...všechno nasekané na malinké kousíčky.
Se svým úlovkem pokračoval po cestě, po které přišel.
Jako největší hrdina vylezla až po hodně hodně dlouhé době z křoví. A to znamenalo, že vylezla až po dvou hodinách. Věděla to, protože se jí mobil ještě nevybil, i když neměla signál, tak čas pořád ukazoval.
Opatrně a neslyšně, přikrčená k zemi, se vydala opačným směrem mimo stezku. Vkradla se mezi stromy, aby se měla kam schovat, kdyby se náhodou někdo objevil. Třeba někdo, jako ten pošuk se sekáčkem a sakra dobrou trefou..
Šla tak dlouho a do kopce, že málem začala křičet štěstím a tančit vítězný taneček, když se vyšplhala až nahoru. Místo toho jenom padla na kolena a dívala se dolů. Přepadl ji záchvat paniky. Všude byl les. Zdálo se, že tu není žádný východ, nikde ten les nekončil a nikde nezačínal. „To přece není možný.”
Dole pod kopcem se něco pohlo. Žádné zvíře, ale člověk. Ze zkušenosti hledala nejbližší skrýš, jenže ta se nikde nevyskytovala. Musela si vystačit jen s přikrčením se.
„Schováváš se dlouho?” ozval se za ní mužský hlas, nijak podobný tomu pošukovi, ale i tak se dost lekla. Silně s sebou škubla. Prudce se otočila a narovnala, aby nebyla tak bezbranná. Takhle stála tváří v tvář vcelku pohlednému muži, až na jeho oblečení, které bylo potřísněné krví. Couvla od něj.
„Nepřibližujte se!” vykřikla na něj plná strachu.
Pobaveně se zasmál. „Nemyslíš, že kdybych ti chtěl něco udělat, tak to už udělám? ” prohlédl si ji. „Se svojí kořistí si nehraju,” řekl zcela vážně.
„Tak kdo jsi?!”
„A ty víš kdo jsi ty?”
Naprosto nerozumněla jeho otázce. Chce ji zmást? Ale...když se nad tím zamyslela...
„Já nevím, ” řekla udiveně. „Nevím to,” chytila se oběma rukama za vlasy.
„A už se to nikdy nedozvíš. Vymazali nám identitu z naší mysli. Nikdo si nevzpomíná kým dříve býval. ”
„Je tu víc lidí? ”
„Samozřejmě. Nikoho přece nebaví hrát si jen s jednou hračkou.”
„To nechápu. ”
„Pochopíš. Pojď se mnou,” vzal ji za paži a táhl dolů z kopce, tam kam ještě před deseti minutami soustředila všechnu svou pozornost.
