Cesta do neznáma

Povídka

       Psal se rok 1789. V Evropě se válčilo, ale u nás v Čechách byl klid. Já se jmenuji Sofie Endersonová, moji rodiče se sem přestěhovali z Ameriky, ještě než jsem se narodila. Za pár dní mi bude dvacet tři let. Myslím, že mě v práci brzy povýší. Pracuji v nakladatelství Česká expedice. Nejčastěji píši o tom, co se děje ve světě. Dnes mě můj nadřízený poslal vyslechnout jednoho spisovatele dětských povídek, pana  Horáka, který údajně ve svých povídkách pohoršuje šlechtu.
        Po té co jsem se od něj dozvěděla, že je to pravda, jsem se vydala zpět do nakladatelství, abych si to hned zapsala. Po cestě jsem se na chvíli zastavila na Letenské pláni, odkud byl nádherný výhled na Prahu.
        Sedla jsem si ke starému dubu, ale když jsem se jemně opřela o kmen, propadla jsem se do hluboké a temné jeskyně. Křičela jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Jediný dostupný východ byl daleko v tunelu přede mnou. Vydala jsem se za ním, ale čím více jsem se přibližovala, tím více mě pohlcoval ohlušující hluk, oslepovalo mě zářivé světlo a jediné co jsem cítila byl nesnesitelný pach.
      Myslela jsem si, že jsem vylezla na tom samém místě, ale skoro jsem ho nepoznala. Domy byly pokreslené, lidé byli nevkusně oblečení a některým dokonce z uší visely drátky. Ti, kteří procházeli kolem mě se na mě zvláštně dívali, jako na nějakého blázna. Ignorovala jsem to a šla jsem za jednou slečnou, která seděla opodál a četla si knihu. Zeptala jsem se jí co je za den. Divně se na mě podívala a potom odpověděla ,,Dnes je úterý, 6.června…“  pozastavila se, když si mě prohlížela ,,2016“ dodala. Tato odpověď mě zamrazila po celém těle.
      ,,Já jsem Alice a ty ?“ řekla, aby zakryla ticho. ,,Sofie“ odpověděla jsem. Po té co jsem jí odvyprávěla co se mi stalo, mi Alice nabídla že můžu být na pár dní u ní. Věřila mi, z čehož jsem byla překvapená, ale prý jim o tomto stromu, přes který se cestuje do budoucnosti, vyprávěl profesor ve škole.
     Přišli jsme k Alici domů. Podala mi nějaké čisté oblečení, abych nevyčnívala z dnešní módy. Další den, brzy ráno, aby Ali stihla přednášku, jsme se společně vydaly do knihovny. Objevila jsem tam knihu ,,Historie nakladatelství v Čechách“. Dočetla jsem se, že když přišli o, podle nich, jednu z nejlepších redaktorek, celé nakladatelství začalo pomalu krachovat a koncem jara dalšího roku, si na něj nikdo nevzpomněl. Přišly jsme sem, abychom našly něco o tom, co se mi stalo. Jenomže žádná kniha, z mnoha mnou přečtených, v sobě neměla odpověď na žádnou moji otázku. Alice už musela jít do školy na přednášku a nabídla mi, ať jdu s ní. Je to hodina dějepisu s panem Novákem, který je podle Alice, ten nejlepší dějepisář na světě. Po půlce jeho hodiny, kdy jsem sice poslouchala, ale nic nového jsem se nedozvěděla, začal mluvit o nadpřirozených událostech Prahy. Odvyprávěl různá posednutí duchem, přes nadpřirozeně silné dítě, až po stroj času ukrytý ve stromu. Zpozornila jsem. ,,Tento strom, podle pověsti, je někde na Letenské pláni.“ Studenti zbystřili a začali si šeptat mezi sebou ,,Prosím o klid, někteří z vás pořád poslouchají!“ pohlédl při těchto slovech na mě. ,,Podle jedné pověsti, když do něj jednou spadnete, už nikdy se nevrátíte do svého normálního života.“ Citoval slova někoho jiného. Po skončení hodiny jsme s Alicí šly do restaurace, kde jsme se naobědvaly a Alice už zase musela jít na přednášku. Řekla jsem jí, že domů trefím sama, ať si nedělá starosti. Cestou jsem se byla podívat na Václavské náměstí, které bylo velmi přelidněné a obchody byly velice drahé. Odtamtud jsem šla na Staroměstské náměstí, kde byly, před starou radnicí s velkolepým orlojem, posazeny do země kříže. Po čtvrt hodině čekání na celou, se konečně rozezněl orloj. Byl tak majestátní. V mé době jsem sem chodila skoro každý den, jen abych spatřila toto dílo. Šla jsem potom ještě na náplavku, kterou jsem prošla celou a po té jsem vyrazila k Alici domů. Už se začalo stmívat, ale já už byla přede dveřmi, kde jsme se s Alicí zrovna srazily.
          Dala jsem si příjemnou koupel. Přišla jsem už v pyžamu do obýváku a rozpustila si vlasy z drdolu. Alice se na mě podívala a zděsila se ,,Co to máš s vlasy?!“. Podívala jsem se rychle do zrcadla a zděsila se taky. Měla jsem skoro půl hlavy šedivou. Udělalo se mi nevolno a když mi Alice pomáhala si sednout, spatřila jsem své vrásčité ruce. Raději jsem šla hned spát, ale ráno to bylo ještě horší. Nemohla jsem se ani zvednout. Naštěstí přišla ke mně do pokoje Alice, která mi pomohla. Po snídani jsme vyrazily znovu do knihovny.
              Narazila jsem zde na knihu jménem ,,Historie nakladatelství Enderson“ . Byla jsem velmi překvapena, ale potom mi začalo docházet že to možná nějak souvisí s mojí utajovanou, nemanželskou dcerou. Když se mi narodila, bylo mi pouhých sedmnáct let. Můj otec mi ji ihned po narození vyrval z ruky a já už jsem ji nikdy nesměla poznat. V tu dobu bylo neslýchané mít dítě v tomto věku a ještě k tomu nemanželské.
            V knize jsem se dočetla, že ho založila Eliška Endersonová. Čím více jsem se dočítala o mých potomcích, tím více mě začala požírat myšlenka, že ještě nejspíš žije nějaký můj potomek. Alice mi pomohla na internetu vyhledat jistou Annu Endersonovou, která by měla být s největší pravděpodobností moje praprapra...vnučka. Domluvila jsem si s ní schůzku v kavárně. Dorazila jsem tam o pár minut dříve, abych si nacvičila jak jí řeknu že jsem cestovala v čase a že je můj potomek.
           Hned jak vešla do dveří, poznala jsem jí. Byla mi hodně podobná, tedy než jsem začala vypadat staře. Ona mě nejspíš také poznala, protože si to namířila rovnou ke mně. Odvyprávěla jsem jí můj příběh a pak jí řekla ,,Chtěla jsem tě poznat, než budou mé dny sečteny.“. Zvláštně a nedůvěřivě se na mě dívala a pak na mě začala křičet,,Vy si myslíte, že ze mě vytáhnete peníze co?! Opravdu jste si myslela že tenhle absurdní příběh vám někdo uvěří ?! Zkoušejte to na někoho jiného! Sbohem!“ Zabouchla za sebou dveře a já jsem byla zděšena. Začalo mě píchat u srdce a já omdlela.
          Probudilo mě velmi jasné světlo a neznámé hlasy. Byla jsem v nemocnici. Pokoušela jsem si sednout, ale hned mě ruka nějaké sestřičky položila zpět na záda. Když jsem se rozkoukala, spatřila jsem svítící přístroje, které pravidelně pípaly. Podívala jsem se po místnosti a za sklem, které oddělovalo můj pokoj a čekárnu, jsem uviděla Alici. Byla jsem velmi ráda, že je tu se mnou.Tiše jsem se jedné ze sestřiček zeptala co se mi stalo a ona mi odpověděla že jsem měla infarkt. Najednou se mi před očima setmělo, slyšela jsem jedno dlouhé pípnutí a já věděla že je konec. Z ničeho nic jsem otevřela oči a už mě nebolelo vůbec nic. Postavila jsem se, podívala se na Alici, která brečela přede mnou a bylo to jako by se dívala skrz mě. Otočila jsem se a spatřila sebe, nehybně ležící na lůžku, obklopená několika vyděšenými doktory. Došlo mi že jsem umřela. Začalo mě pohlcovat mnoho otázek. ,,Když jsem umřela, jak to že jsem pořád v tomto světě?“ ,,Jsem duch?“ ,,Jsem anděl?“ neznala jsem sice odpověď na žádnou z mých mnoha otázek, ale jedno jsem v tu chvíli věděla. Pro mě to ještě zdaleka nekončí!

KONEC...?