It's Cloudy

Dvacátá pátá

Poslední část plánu za tři, dva, jedna...

Dobře, ve skutečnosti to nebyla úplně, úplně poslední část. Na chvíli, kdy to konečně všechno dokončí, kdy ze svých ramen sejme tu tíhu, si musel ještě okamžik počkat. Dalo by se ale říci, že tohle byla příprava na poslední část. Nebo možná její odstartování.

Takže - příprava na poslední část plánu začne za tři, dva, jedna...

„Ahoj, Gretchen," pronesl Cloud jak nejmileji dokázal a usmál se na dívku, která se vedle něj právě zastavila. Ta si toho ale nejspíš ani nevšimla. Okamžitě mu totiž skočila kolem krku a nechala ho, aby ji objal. Lépe řečeno, donutila ho, aby ji objal. Kdyby jen věděla, jak se musel ovládat, aby ji jeho ruce nezaškrtily... Zdálo se, že to by učinily opravdu rády.

„Ahoj, krasavče," odvětila blondýnka, když se ho pustila - z jejího pohledu to byl moment, kdy on pustil ji. Jeho svoboda ale netrvala dlouho. Jakmile to dořekla, přitiskla své rty na ty jeho - opět, z jejího pohledu to bylo přesně naopak.

Cloud jí polibek oplácel s větší nechutí než kdy dříve. Nenávist, která se v něm po jejích slovech rozhořela, nevychladla. Což bylo dobře, to bylo přece jeho cílem. Jenom teď měl opravdu velký problém s tím, aby nezačal zvracet.

Nakonec to už déle nevydržel a musel ji od sebe odstrčit. Udělal to jemně, ale Gretchen mu stejně darovala ublížený pohled a uraženě našpulila rty.

„Omlouvám se, ale musel jsem se nadechnout," plácl první věc, která ho napadla, a pak o poznání rozvážněji dodal : „Navíc bych ti chtěl něco říct. Projdeme se?"

Její tvář pomalu nabrala chápavý výraz, který poté přešel do sebevědomého, kde svou velkolepou přeměnu ukončil. „Ne, to ty mi promiň, nedošlo mi, jak je líbání se mnou namáhavé," kousla se do rtu a šibalsky na něj zamrkala. Jen ať to ze sebe dostane, já počkám, běželo Cloudovi hlavou. Ano, on měl trpělivosti dost. Stejně ale začal automaticky zatínat ruce v pěst. Možná oplýval trpělivostí, ale také chutí Gretchen strčit pod auto. A i když by to možná byla sranda, nemohl teď nechat onu chuť zvítězit.

Zatímco se jí snažil zbavit, bloudě někde v temných vodách své mysli, Gretchen vedle něj vykládala cosi o tom, co že jí to chtěl říct a že to bude určitě nějaká úžasná zpráva a jak si skvěle rozumí. Aspoň hádal, že mluví o tom. Vyvodil to z těch pár slov, co omylem zaslechl.

Zrovna asi posedmé rozevíral pěst hezky prst po prstu, když ho Gretchen chytila za ruku a přitiskla se až moc k němu. Bylo zajímavé, že stále dokázal zachovat klid, minimálně navenek, přestože nic nechtěl víc než zvednout ruce, zatočit se dokola a všem ukázat, že tohle je jeho osobní prostor.

Chvíli se mlčky procházeli. Cloud cítil, jak z Gretchen vyloženě sálá zvědavost, jak moc by chtěla vědět, co jí to má v plánu říct. A nebyla jediná. I on to už na ni chtěl vychrlit. Ale byl trpělivý. Musel si vychutnat, jak je Gretchen napjatá a nesvá z toho, že jí to na její příkaz neřekl okamžitě.

„Hele, tátova galerie," jeho přítelkyně kývla hlavou směrem k budově, vedle které zrovna procházeli. Cloud sebou trhl. Tak moc, až se na něj blondýnka zmateně podívala a zastavila se. Chtěl jí to rychle vysvětlit, jenže netušil jak. To trhnutí se stalo ze dvou důvodů a ani jeden jí nemohl říct.

Zaprvé mu nedošlo, když vymýšlel trasu, kde se budou procházet, že půjdou okolo téhle budovy. Budovy, která patřila Gretcheninu otci, takže by se mohlo stát, že by ho tu třeba náhodou potkali. Což by bylo nemilé. Obzvlášť pokud by Clouda na rozdíl od své dcery poznal.