OPRAVDU JEN NEJLEPŠÍ KAMARÁDI 2 w/ Vláďavideos, VADAK atd.

6-DÍL

Nadzvedl mě a řekl: ,,Nejradši bych Tě tady ohnul, ale hnusí se mi to, když vím, že jsi to dělala s tím rusákem a třeba ještě mnoho dalšíma..." a vlepil mi facku.

To vše jen kvůli tomuhle? Je to minulost... A hlavně NIKDO další nebyl. Podívala jsem se mu do očí a začala plakat. Ale nebudu si hrát na citlivku. Volnou rukou, kterou mi nedržel jsem mu vlepila pěstí do nosu a kopla ho do rozkroku. Ihned se svalil na zem a začal nadávat a skuhrat. Vzala jsem si kufr s věcmi a Vodopáda a šla ven. Pomalinku a potichoučku jsem se podívala malinkou škvírou venkovních dveří, jestli je vzduch čistý. Nebyl.. Stál tam Petr s Vadimem a nad něčím se domlouvali. Najednou jsem viděla, jak se sem blíží a zřejmě si jdou pro mně, ale Petr měl slzy v očích. Možná slzy radosti, nevěř si holka... Možná jo, ale tobě, mé milé svědomí do toho nic není! Ok, už mlčím, ale být Tebou, utíkám... Ok to máš pravdu! Blížili se stále víc a mě nenapadlo nic jiného, než utéct do sklepa. Odemkli se dveře a já jsem v ošklivém sklepě jen poslouchala.

,,No, ale potřebuji ji zatím někam dát. Máte volný sklep?" ptal se Vadima já myslela, že dostanu infarkt.

,,Jo 'fňuk' máme... Ale nejdříve jdem pro ni, vezmi si ten pytel a jdeme." zaslechla jsem a čekala až dojdou po schodech k jejich bytu. Odemkli, vtrhli dovnitř a já jsem utekla ven. Byl tam takový bunkr do podzemí, jako malinká jsem ho tam s kamarády postavila. Když Vláďa nemohl ven, tak jsem chodila ven s jinými dětmi, převážně kluky, protože mě vždy zajímali spíše autíčka, vojáci, bunkry než panenky, šatičky, kočárky... Běžela jsem tam, ale při mém štěstí? Bunkr byl zbořený... Co teď? HŘBITOV! Běžela jsem tedy na nedaleký hřbitov, kde byl pohřbený Ati. Slyšela jsem v dáli nějaké nadávky na Vláďovo jméno, že mě měl držet a hlídat. O to více jsem utíkala. Už jsem viděla velká vrata hřbitova a zrychlila jsem. Ale do někoho jsem narazila.

,,Pardon, moc se Vám omlouvám pane... Ráda bych Vám oprášila sako, ale jak jste si zřejmě všiml - pospíchám!" Zase jsem začala zdrhat a ten kluk, kterého jsem nazvala 'Pane', kterému je asi stejně jako mě běžel za mnou.

Doběhla jsem k Martinovo hrobu a všimla jsem si keře za kamennou deskou s jeho jménem a datumem úmrtí. Zalezla jsem do něj a čekala, co přijde. Ale někdo do toho keře také skočil. Vykřikla jsem, jak jsem se lekla, ale byl to jen ten kluk, do kterého jsem narazila.

,,Pardon, ale nejsi náhodou Terka?" zeptal se mě.

,,Ano jsem... My se známe?" Zašeptala jsem, protože jsem stále nevěděla.

,,Jo známe... Martin Carev, vzpomínáš?" řekl a já myslela, že se někam propadnu, když jsem ho nepoznala.

,,Ježiši Martine! Potřebuji zdrhnout, pak Ti to vše vysvětlím!" poprosila jsem ho.

,,Jasně, tak pojď jsem tu autem, šel jsem sem dát svíčku Atimu, ale ten počká. Akorát pojedeme k mému kamarádovi Karlovi."řekl a já jsem se cítila celkem i v bezpečí.

Vyskočili jsme z keře a běželi k jeho autu. Vodopád začal kňučet a utekl. V cestě nám stala Vadimova partička...

VÍCE V PŘÍŠTÍM DÍLE, ČABAAS!