Strážkyně /Pozastaveno/

3. Kapitola

Byli to Tevoloni. Obývají tento les prý již stovky let, ale nikdo je ještě nikdy neviděl. A ten kdo je viděl, setkání s nimi nepřežil. Možná proto je lidé popisovali, jako syny samotného ďábla a po nich se zřejmě jmenuje i tento les. Pamatuji si na otcovy dlouhé přednášky o tom, že do tohoto lesa, nikdy nevstoupím.
"Omlouvám se." zašeptala jsem, jako kdybych doufala, že mě slyší a odpustí mi. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a pozorovala pomalu se pohybující nebe, ale probraly mě až vzdálené městské zvony, které odbíjeli poledne. Rychle jsem vběhla do chatrče a převlékla se do dlouhých zelených šatů. Přehodila přes sebe černý šátek, který mi zčásti zakrýval vlasy a tvář. Do košíku jsem naházela všechny zvířecí kůže, hlavně zaječí a veverčí a sebrala zbytek peněz, které mi zbyly z minulého týdne. Měla jsem vše a byla připravena vyrazit na trh do města, který se pořádal každý týden v sobotu a v neděli. Musela jsem to stihnout co nejdříve, dokud se tam ještě hrnuly lidé, abych na sebe neupoutala zbytečnou pozornost. A jelikož jsou ve městě vojáci, kteří mě hledají a včera to nebylo poprvé co jsem nějaké zabila, musela jsem si dávat větší pozor, aby mne nepoznali a tak i všechny zbraně, ač nereda nechat v chatrči. Šaty jsem si vyhrnula po kolena a vyrazila na cestu.

---

Dorazila jsem právě v čas, kdy do městě vcházeli potulní komedianti, a tak jsem se mezi nimi snadno ztratila a nepozorovaně tak proklouzla branou, bez jediného povšimnutí. Ovšem to bych nebyla já, kdyby mi štěstí tak přálo. Hned za branou stáli dva vojáci, kteří si náhodně odchytávali lidi proudící do města i z města a vyptávali se je na různé věci. Pokud se jim něco nezdálo, měli právo odvést podezřelého a klidně ho i odsoudit za něco, co neudělal. Nikdy si mě nevšímali, ale dnes bohužel ano. Chtěla jsem se ztratit v davu, avšak kdosi mě chytil za paži a vlekl stranou. Kdybych mohla, nejradši bych se mu vyškubla a utekla, ale myslím, že to by mému plánu nenápadnosti moc neodpovídalo. A tak jsem se jen nechala táhnout, jako kráva na porážku. Odvedl mne stranou a společně s druhým mi zastoupil cestu, jako kdybych v těch hrozných šatech mohla někam utéct.
"Jak se jmenujete?" začal první a podíval se na mne kamenou tváří, ze které nešlo nic vyčíst, a tak jsem jen poslušně odpověděla, jako pes na povel.
"Juliana Atkinsonová." [Džuliana Etkinsonová] řekla jsem své jméno, které používám již dlouho, samozřejmě se tak nejmenuji, ale kdo to pozná?
"Tebe už jsem tady několikrát viděl. Prodáváš kůže a za ně pak kupuješ jídlo a oblečení. Žiješ sama?" zeptal se druhý a podezřívavě se na mě podíval. Já se zarazila, ale po chvíli se rozesmála, jako by to byl ten nejlepší vtip.
"Sama? Vždyť jsem ještě dítě. Samozřejmě, že nežiji sama. Mám rodiče a mladší sestřičku. Je jí sedm a..." pokračovala jsem ve svém nacvičeném divadle.
"No jasně, chápeme." zarazil mne ten s tou kamenou tváří a já poznala, že mi můj plán vychází.
"Tak bež a hlavně se vrať včas domů ať se rodiče nezlobí." řekl a odstrkoval mě zpátky ke stánkům. Než jsem stačila ještě něco dodat, odchytli si někoho dalšího a já se pro jistotu ztratila v davu.
Byla jsem na sebe pyšná. Uvěřili mi mé divadlo a pochybuji, že si mě ještě někdy zastaví a budou chtít poslouchat o mé rodině, kterou ani doopravdy nemám. Prodírala jsem se davem lidí a pohledem sklouzla k malému klučíkovi, který utíkal od stánku s chlebem a za ním s plnou pusou nadávek běžel postarší muž s válečkem na těsto. Musela jsem se tomu zasmát, ale když kolem mě probíhal ten muž s vražedným pohledem, raději jsem se vzdálila do bezpečí. Procházela jsem se kolem stánků a očima hledala zapadlý obchůdek, kde jsem prodávala kůže. Moje oči už automaticky sklouzly ke žlutému domku, který tvořil oproti tmavým stavbám kontrast, s dveřmi otevřenými dokořán a netrpělivě vyhlížející postarší paní. Ta jak mne uviděla, její očí se rozzářily a vyrazila ke mě rázným, na její věk až nepřirozeně rychlým krokem. Bez jakéhokoli pozdravu, mě vtáhla dovnitř.
"Už jsem se bála, že tě chytli." řekla jen, než se za námi zabouchly dveře.

Já vím, tahle kapitola je kratší a né tak záživná, ale píšeme teď hodně testů a já se musím učit. Jsem v osmé, takže známky jsou důležité na vysvědčení ;) snad chápete :) Doufám, že se vám tato kapitola aspoň trochu líbila :3 :)