Věř mi, Jess

Kapitolka 1

V médiích máte toho sexy blonďáka 😉

Ráno mě probudily paprsky slunce prosvítající skrz okno. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe.
V posteli vedle mě ležel nějaký blonďák a potutelně se usmíval. Snažila jsem se vybavit jeho jméno.
Caleb? Ne. Cameron? Ne. Connor? Ne. Sakra... Já nevím.
Jména se mi vždycky hrozně pletly.
Zato si pamatuju, jak to včera probíhalo. Nějaký týpek z Manhattnu slavil narozeniny. Sice jsem ho osobně neznala, ale byla jsem pozvaná. Ostatně jako vždy.
Párty byla jen kousek od domu, kde bydlím s tátou. Takže mě neobtěžovalo zařizování příjezdu a odvozu.
Když jsem včera okolo desáté přišla, byla už pařba v plném proudu. Vstoupila jsem do obřího baráku a snažila se trochu zorientovat. Kráčela jsem za zvukem hudby. Ten mě zavedl až do prostorného obýváku.
Dala jsem si drink a nasměrovala si to přímo doprostřed tančícího chumlu. Kroutila jsem boky do rytmu hudby. Najednou se ke mně zezadu přitiskl sexy blonďák a představil se mi (stejně si to jméno nepamatuju).
Moc jsem nevnímala, co mi potom říkal. Chytl mě za ruku odvádějíc do nějakého pokoje. Tuto noc jsem si fakt užila. Jeho výkon byl skvělý.
Zamrkala jsem a tím se vrátila do reality, pryč od vzpomínek ze včerejška. Protřela jsem si oči a protáhla se.
Naklonila jsem se k nočnímu stolku, abych zjistila kolik je hodin. 6:30. Bohužel je pondělí, takže musím do školy. Už se těším, až tento rok konečně udělám maturitu.
Povzdechla jsem si a potichu odhrnula peřinu, tak abych toho hošana nevzbudila.
Vždycky radši vypadnu první. Nemusím pak poslouchat ty jejich kecy, o tom jak jsem byla úžasná.
Já přece vím, že jsem úžasná.
Postavila jsem se a propátrala očima místnost hledajíc své oblečení.
Tyvole, jak může být podprsenka na jedné straně pokoje a tanga na té druhé?
To jsme včera nějak rozjeli. Opatrně jsem našlapovala na špičky a dávala si pozor, abych do ničeho nevrazila.
Jsem totiž strašný slon. S velkou pravděpodobností na mě teď spadne skříň.
To se naštěstí nestalo a už oblečená jsem vyšla z místnosti. Snažila jsem se zorientovat, abych našla východ z této obrovské budovy.
Vydala jsem se rovně do chodby, kterou lemovaly další pokoje. Když jsem okolo jednoho procházela, najednou se prudce otevřely dveře. Tak tak jsem se vyhnula otřesu mozku. S hlasitým „Áááá" z místnosti vyběhl nějaký nagelovaný frajer jen v trenkách. Vrazil přímo do protější zdi a zhroutil se na zem.
Chudák, z toho co tam viděl bude mít určitě doživotní trauma, když se po ránu tak lekl.
Zatřepala jsem hlavou radši se vrátila ke své předešlé činnosti, a to hledání východu.
Po deseti minutách pátrání jsem byla úspěšná. Prošla jsem po prostorné zahradě, na které se ještě válely flašky od alkoholu, nedopalky z cigaret i zbytky z jointů ze včerejší párty. Nějak jsem mezi těmi odpadky prokličkovala a vydala se směrem k mému domu.
Bydlím tak půl hoďky odsud. Podívala jsem se na hodinky. 6:50.
Do prdele, musím si pospíšit, abych se stihla připravit do školy.
Přidala jsem do kroku a rozešla se rovně směrem k malému náměstí. Doufám, že když přijdu domů, bude otec ještě spát.
Ptáte se proč se chci radši vyhnout našemu rannímu setkání?
Bohužel se nemáme moc v lásce. Můj otec a matka byli do sebe hrozně zamilovaní. A já to pokazila, neboť mamka zemřela při mém porodu a on mi to teď vyčítá. Je sice pravda, že za její smrt nemůžu, ale kdybych se nenarodila, tak by se jí nic nestalo. Navíc jsem měla být kluk. Taťka vždycky chtěl chlapce. Hrozně se těšil, až ho bude vychovávat a učit. Ale já nejsem kluk. Jsem holka.
Když jsem byla menší, tak mi otec pořád dával za vinu, že máma umřela, a že nejsem chlapec. A já mu to uvěřila. Myslela jsem, že za to můžu já.
Ale snažila jsem se mu ho aspoň částečně nahradit tím, že začnu hrát baseball. Hraju už od svých šesti, to znamená od doby kdy jsme se přestěhovali z Detroitu do New Yorku.
Dneska odpoledne mám trenal, což mi připomíná, že jsem moc necvičila. Místo toho jsem celý víkend pařila. Do řiti. Taťka bude nasraný.
Ale taky maluju. Moc mě to baví a myslím, že jsem i celkem dobrá. Chtěla bych chodit na New School University.
Ale otec ze mě zase chce právničku.
Ble. Nenávidím to.
Nechci se zastávat a obhajovat člověka, který někoho zabil.
Z myšlenek mě vytrhlo zatroubení jedoucího auta. Rychle jsem uskočila na chodník. Řidič na mě ještě stihl ukázat fakáče a jel dál.
Povzdechla jsem si. Za rohem jsem odbočila doprava a vešla do postranní ulice. Teď už jsem mohla zahlédnout náš dům. Jednoduchý bílý s šedými cihlami na rozích, vzadu s menší zahradou.
Hmm, takhle zdálky vypadal fakt dobře.
Došla jsem před dům, otevřela branku a vydala se ke dveřím. Překonala jsem ještě dva schody a zhluboka se nadechla.
Ať spí. Ať spí. Ať spí.
Má modlidba nebyla vyslyšena, jelikož ihned po vstupu do domu na mě čekal otec. S rukama v bok se na mě výhružně díval.
A kurva.
Tak tohle bude dlouhý proslov.
Poznám to.
Ale on nic. Nevydal ani hlásku. Jen tam stál a propaloval mě očima. Kdyby pohledy uměly zabíjet, jsem na místě tak 50x mrtvá.
Už jsem dál nevydržela tíhu toho pohledu a otočila se. Sundala jsem si svetřík, který jsem pověsila na věšák, a taky moje boty na středním podpatku. Nikdy jsem moc nemusela vysoké jehly.
Opatrně jsem se podívala zpátky na něj a přešlápla z nohy na nohu.
Taťka se najednou prudce nadechl a začal: „To si ze mě děláš prdel?! Celý víkend nejsi doma. Beztak jsi byla na nějaké další párty. Netrénuješ. Neučíš se. Jak se chceš dostat na NYU (New York University)? Chceš být přece právnička. To jako budeš někde zalezlá a bude z tebe popelářka? Nebo ještě hůř. Budeš se živit tím svým posraným malováním?! Tím se neuživíš. Chápeš? Je to na hovno. Kdyby tady byla máma, určitě by nesouhlasila."
„Jak můžeš vědět, co by na tohle řekla máma?!" štekla jsem ne něj, „Vždyť je mrtvá. A právničku ze mě chceš ty. Já miluju malování, ale udělám ti tu radost a půjdu na NYU. A budu dělat cokoliv si řeknu, už jsem plnoletá! Nemůžeš mi rozkazovat!"
Vykulil na mě oči a zatvářil se překvapeně. Tohle asi nečekal. Většinou nejsem tolik výbušná. Snažím se vyřešit věci v klidu, avšak když mě někdo nasere, tak byste nejradši rychle zdrhli do Ruska k Putinovi na klín.
Teď se ale jeho obličej změnil z překvapeného na naštvaný. Dost naštvaný. Začal rudnout a já čekala, kdy vybouchne a odletím až někam na měsíc.
„Co si to kurva dovoluješ?!!" zařval, „Já jsem tvůj otec, takže takhle by to teda nešlo holčičko! Na mě drzá nebudeš! Já tě živím, starám se o tebe a dokud budeš bydlet pod touto střechou, tak se budeš chovat slušně! Je to jasné?!!"
Nasupeně na mě vzhlížel a zhluboka dýchal. Vypadal jako dost nasraný býk.
Pokrčila jsem rameny a vklidu mu řekla: „Ok."
To ho dorazilo. Pod návalem zlosti se začal třepat, tak jsem radši vzala nohy na ramena běžíc okolo něj po schodech nahoru.
Zase na mě něco křičel, ale já ho neslyšela. Vpadla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Podíval jsem se na hodiny visící na zdi naproti postele. Je 7:30!
Už tolik!
Jak mám teď jako stihnout školu?
Díky tati.
Chceš po mně abych se učila, ale sám mě ráno zdržuješ. Super.
Rychle jsem si sundala své minišaty, natáhla na sebe černé džíny a bílé triko s nápisem Vans.
Vběhla jsem do koupelny, kde jsem se odmalovala. Své modrošedé oči jsem si obtáhla linkami a nezapomněla ani na korektor s řasenkou.
Rozčesala jsem si své lehce vlnité světle hnědé vlasy a stáhla je do chaotického drdolu.
Zhodnotila jsem svůj odraz v zrcadle a usmála se spokojena se svou úpravou.
Ještě jsem si do pokoje skočila pro mikinu, mobil, peněženku a batoh. Taky poděkovala sama sobě, že jsem byla tak prozíravá a nachystala si věci už v pátek.
Když jsem pádila ze schodů, tak si sice málem zlomím nohu, ale nějakým zázrakem přežiju. Rychle jsem si obula své vansky, vzala klíče a vyřítila se z domu. Mrknu na hodinky. 7:50.
Tyvole, nachystala jsem se za dvacet minut.
To je můj historický rekord.
Ve škole jsem asi za patnáct minut, takže s trochou štěstí bych to mohla stihnout. Běhám celkem rychle. Musím kvůli baseballu.
Asi si říkáte proč nejedu autem?
Tak na to je jednoduchá odpověď. Nemám auto. Otec ho má, ale nepůjčí. Asi si myslí, že se nabourám. Pche. Až taková lama nejsem.
A nebudu socka, abych ho prosila, jestli mě nesveze. Sem tam aspoň chodím na brigády trochu si přivydělat.
Máme s taťkou dohodu. Když se dostanu na NYU, koupí mi auto. Pokud ne, tak na něj trošku přispěje. To je na naše poměry (bez dvojsmyslu) ještě celkem výhodné, proto se toho držím.
Sice na NYU vůbec nechci, ale co mám jiného dělat?
Řekla jsem si, že aspoň v tomhle mu vyhovím, když už pro něj nedělám nic kromě baseballu.
„Ahoj Jessico!" zavolala na mě nějaká brunetka ze třeťáku, když jsem vcházela na pozemek školy. Neznala jsem ji. Často se stává, že mě pozdraví nebo zamává někdo úplně random.
Jen jsem na ni kývla a spěchala ke vchodu.
Jaký je čas? 7:58.
To snad stihnu.
Rozrazila jsem dveře a rychle uháněla ke své skříňce. Běžela jsem po prázdných chodbách a dupala jako stádo jednorožců. Divím se, že se ty zdi okolo nezbořily.
Doběhla jsem až ke své skříňce, odemkla ji a v rychlosti otevřela. Jukla jsem se na rozvrh. První mám angličtina.
Fákt super.
Nenávidím jazyky.
Vůbec mi nejdou.
Vzala jsem si potřebné učebnice a prudce skříňku zavřela, div se nerozpadla. Zamkla jsem ji a uháněla na hodinu.
Když jsem probíhala poslední zatáčkou, která mě dělila od cíle, začalo zvonit.
A do řiti.
Vyřítila jsem se zpoza rohu a málem díky odstředivé síly vrazila do zdi. Jakmile jsem znovu získala ztracenou rovnováhu, zahlédla jsem profesorku Floresovou, jak zrovna zavřela dveře mojí třídy.
„Do prdele," nadávala jsem, „proč jen ta uča musí přijít na hodinu, tak zkurveně přesně?!"
Doběhla jsem před učebnu a na chvíli se vydýchala, abych nevletěla mezi spolužáky celá uřícená. Zastrčila jsem si jeden neposedný pramen za ucho, zaklepala a vešla dovnitř. Všechny pohledy se nasměrovaly na mě. Už jsem si sice zvykla, ale pořád mi to bylo kapku nepříjemné.
Tak jsem raději přesunula svoji pozornost na učitelku. Ta se ale moc přívětivě netvářila.
Do velké černé díry.
„Slečno Adamsová, vysvětlíte nám, jaký je důvod vašeho pozdního příchodu, prosím?" řekla ne moc hezkým hlasem.
Odkašlala jsem si: "Ehm, paní profesorko, můj jednorožec Drahokamík dostal chřipku a Nimbus 2000 v obchodě neprodávají, takže jsem neměla na čem doletět." plácnu první, co mi přijde na mysl.
Ok. Tak teď Floresová vypadala, jakoby snědla dva roky prošlý jogurt.
Věřte mi, vím o čem mluvím.
Vlastní zkušenost.
„Za pět pozdních příchodů máte ředitelskou důtku. To doufám víte, slečno? Vy zatím máte napsané tři s tímhle dalším čtyři. Dávejte si pozor, jinak nedopadnete dobře. A k té vaší výmluvě se ani nebudu vyjadřovat. Sednout!" nařídila mi.
Pokrčila jsem rameny a zamířila k poslední lavici u okna, kde už na mě čekala moje nejlepší kamarádka Stephany.
Asi to může znít divně, ale moc přátel nemám. Přesněji žádné, nebo lépe řečeno: žádné, kterým bych věřila. Mám jen Steph. Vyhýbám se hlubším vztahům. Vždycky jsem s klukem jen na jednu noc.
„Ahoj Steph." pozdravila jsem ji, když jsem došla až k ní a sedla si na židli. Batoh jsem mrskla vedle lavice, svlékla si mikinu a hodila ji na zem vedle něj.
„Ahoj zlato." zareagovala na oplátku. „Jak sis užila tu včerejší párty? Naposled jsem tě tam viděla s nějakým blonďákem, ale to už jste mizeli do pokoje." podívala se na mě svým typickým rošťáckým úšklebkem.
Samolibě jsem se usmála.
„Včerejší noc bych mohla zařadit k jedné z nejlepších. Byl fakt úžasný. Ten způsob jakým přirážel, jak se pohyboval..." blaženě jsem vzdychla.
Steph se zakřenila.
„No, ten můj byl nic moc. Od té doby, co jsem rozešla s Alexem, nemůžu najít pořádného chlapa. Dost mě to irituje." řekla podrážděně.
Pohladila jsem ji po rameni.
„Příště nevypadnu tak brzo a pomůžu ti najít toho nejvíc sexy boha na světě. Uvidíš. Budete píchat celou noc, že se ráno ani nepostavíš na nohy." mrkla jsem na ni.
„Tak to doufám," hlasitě se rozesmála, „ale byla bych radši, kdybych pak mohla chodit. Přece jen je to příjemnější."
„Slečno Harrisová, je na mém výkladu něco vtipného?" otázala se učitelka Steph.
„Ne, toho se bát nemusíte. Jen mi zaskočilo." vysoukala ze sebe a já se musela držet, abych taky nechytla záchvat smíchu.
„Slečno Harrisová, přestaňte být drzá, nebo jste po škole." vyhrožovala jí Floresová.
„Krindapána, já se omlouvám. To jsem rozhodně neměla v úmyslu." sdělila ji už uklidněná Steph.
„Jen aby." dodala ještě Floresová a vrátila ke svému nudnému kecání o důležitosti anglických frází.
Steph se na mě otočila a uličnicky se uculila. Já ji jemně vrazila pěstí do ramene a zakroutila nad ní hlavou. Typická věčně drzá Stephany. Proto ji tak miluju.
Když už mám někomu důvěřovat, jsem ráda, že je to ona.
V podobném duchu probíhaly i zbylé dnešní vyučovací hodiny.
V jídelně nám zase dávali nějaké koní zvratky, tak jsem je raději odevzdala zpátky a ani se jich nedotkla.
Proč vlastně chodím na obědy, když se to nedá jíst?
No, asi protože si obědy bere i Steph a já chci polední pauzu trávit s ní. Jí nějakým zázrakem ty sračky chutnají a nezblije se z toho jako já.
Poslední předmět byla matematika. Většina lidí ji moc nemusí, ale mě baví. Vždycky ji bleskově pochopím a spočítám. Jen Steph je na ni dost levá. Všechno jí musím po hodině vysvětlovat a stejně to pořád nechápe. Nojo, já neumím jazyky, Steph neumí matiku. Máme to rozdělené.
V hodině jsme dostali na počítání nějaké příklady. Řekla jsem si, že aspoň jednou bych mohla předstírat jaká jsem hodná studentka a vrhla se na ně.
Mezitím jsem periferním viděním sledovala Steph. Za ten její nechápavý výraz by jí měli udělit nobelovku.
Když si všimla, že se na ni dívám, dala si uraženě ruce v bok a zakabonila se jako čtyřleté dítě. Rozesmála jsem se a zakryla si rukou pusu, aby to nešlo tolik slyšet. Podařilo se a učitelka si ničeho nevšimla.
Deset minut před zvoněním jsem měla vše hotové a rozhodla se pomoct Steph. Ukázala jsem jí nějaké fígly, které jsem objevila a vysvětlila učivo. Vypadala, že už to aspoň trochu chápe.
Když zazvonilo rychle jsem si sbalila věci a vyběhla ze třídy směrem ke skříňce. Chci být doma co nejdřív, abych si před trenalem ještě odpočinula.
Zrovna jsem procházela kolem záchodů, ale někdo najednou prudce otevřel dveře a já do nich vrazila. Sletěla jsem na zem a učebnice, které jsem držela v ruce, se válely všude kolem mě.
Vzhlédla jsem, abych se podívala, kdo je příčinou mého pobytu na podlaze. Tiffany Sparksová.
Nééé. Co jsem komu udělala, že zrovna teď musím potkat tuhle pitku...

Jelikož lamka je nejen Jessica, ale i já, tak jsem to omylem zveřejnila 😂😂😂. Proto je ten konec takový divný. Chtěla jsem vydávat každou středu, jelikož ve středu jsem vydala i Prolog. No... Změna plánu. Budu vydávat v sobotu. Takže, prosím, omluvte moji nešikovnost. Přečtěte si aspoň to, co tu je a pište kommenty, abych věděla, co vylepšit 😉.

Omlouvám se za chyby a nedostatky 😅😌.

Dost blbá Val ❤