Věř mi, Jess

Kapitolka 3

V médiích je Chris 💓 (toho že má v ruce foťák si nevšímejte 😂)

„Týjo, je to nádherné, Jessico." promluvil Chris naklánějíc se mi přes rameno.
Usmála jsem se a podívala se na svůj výtvor: „Děkuji, ale trochu se to nepovedlo."
„Co to plácáš? Ten obrázek je překrásný. Nechápu jak to můžeš takhle nakreslit." řekl s obdivem.
Uculila jsem se ještě víc: „No, když myslíš."
„Já nemyslím, já to vím." odpověděl. „Něco mě napadlo!" rošťácky se zakřenil. Přímo pod nosem mi vzal můj výkres a uháněl s ním pryč z mého pokoje.
„Né, Chrisi! Tohle ti nedaruju!" rozběhla jsem se za ním.
„Zkus mě chytit, Jess!" zavolal na mě.
Pádila jsem po chodbě div jsem neupadla. Viděla jsem ho jak mizí ve dveřích, které vedou na zahradu.
Ihned jsem zamířila za ním.
Zahlédla jsem taťku jak se baví s jeho rodiči a jeho matka Dana držela v rukách ročního Lucase. Chris už byl u nich a zadýchaně na ně mluvil.
Když mě spatřil, běžel zase dál. Snažila jsem se ho dohnat, avšak byl moc rychlý.
Najednou ale zakopl a letěl dolů na tvrdou půdu.
„Chrisi!!!" zavolala jsem.
Při pádu stihl ještě dát ruce před sebe a skutálel se na zem.
Ihned jsem k němu přiskočila.
„Ježiši, jsi v pořádku?! Bolí tě něco?!" bála jsem se.
Zamručel. Otevřel oči a podíval se na mě.
„Zničil jsem ti ten obrázek. Je skrčený." odpověděl mi.
„To nevadí. Namaluju nový." usmála jsem se.
Pomohla jsem mu se opatrně postavit, ale to už u nás byli rodiče.
„Co se stalo?!" zeptala se Dana.
„No, jaksi jsme se s Chrisem honili (bez dvojsmyslu 😉), on pak zakopl a spadl. A to celkem pořádně." vysvětlovala jsem opatrně podpírajíc ho.
„Co to jsou za blbý nápady?" naštval se můj otec.
„Charlesi, v pohodě. Nenervuj se." uklidňoval ho Chrisův otec George.
„Tak děcka pojďte dovnitř a koukneme se jak jste na tom, dobře?" řekl opět George.
Oba jsme přikývli a odebrali se do domu.
„Ještě jednou promiň za ten obrázek." omlouval se mi.
„Nic se neděje, Chrisi." usmála jsem se.
Najednou se zastavil a prudce mě objal. Po chvilce, kdy jsem byla zaskočená, jsem mu objetí opětovala...

Vymrštila jsem se do sedu a protřela si oči.
Co?!
Proč se mi sakra zdálo o Chrisovi?!
A proč tahle vzpomínka?!
Tehdy nás navštívili Davisovi. Bydleli jsme v Detroitu. Bylo nám s Chrisem šest let. Krátce po tom jsme se s taťkou odstěhovali do New Yorku a od té doby jsem s Chrisem nemluvila.
A kdyby vás to zajímalo. Nic moc se mu po tom pádu nestalo. Měl jen trochu sedřené lokty.
Kolik je hodin? 6:00.
Super, tak to už neusnu.
Líně jsem odhrnula peřinu a bosýma nohama se dotkla studené podlahy. Opatrně jsem vstala a přešla do koupelny.
Ach jo.
Škoda že jsem nebyla na té párty.
Ihned po rozhovoru s mým otcem jsem zavolala Steph.
Zkusily jsme vymyslet únikový plán, abych se večer dostala z domu.
Jelikož nemám u okna v pokoji žádný strom, cesta tudy se vyloučila. A parkurista zase nejsem.
Musela jsem to teda vzít po schodech. Jenže mě slyšel taťka a akorát jsem ho tím nasrala. Takže žádná párty 😭.
Steph tam šla beze mě s Rafaelem a Philipem.
Jsem zvědavá jestli si tam nakonec někoho našla. Doufám že jo. Steph to moc přeju. Zaslouží si to.
Bum!!!
Au!
Ticho.
„Jessico!!! Co to bylo?!!" zařval otec.
Do prdele!
Jak někdo může zakopnout o svou vlastní nohu a vletěl přímo do sprchového koutu?!
Rukou jsem si promnula bolavé místo na hlavě a snažila se postavit zpátky na nohy.
No možné to asi je, když se mi to teď stalo!
Kurva.
„Dobré tati, nic mi není! Vzbudila jsem tě?" otázala jsem se.
„Jo!!! Ta rána by probrala i mrtvýho!!!" vřeštěl dál.
Sakra.
„Promiň!" omlouvala jsem se.
Vylezla jsem ze sprchy a šla si vyčistit zuby. Nešnáším tu pachuť, co máte v puse po probuzení.
Rozčesala jsem si vlasy, dodělala ještě zbytek ranní hygieny a vrátila se do pokoje.
Zamířila jsem ke skříni, abych vybrala něco na sebe. Moc se mi nechtělo po ránu přemýšlet, tak jsem vzala první, co mi přišlo pod ruku. Černou sukni do půli stehen a červenou halenku. Dneska máme celkem teplé počasí a to je teprv začátek března.
Oblékla jsem se a prohrábla si rukou vlasy. Ještě jsem se namalovala. Jen linky, korektor a řasenka.
Podívala jsem se na hodiny. 6:40.
Dobře, to mám ještě dost času a...
Hned jsem věděla, co budu dělat.
Sedla jsem si ke stolu, rozsvítila lampičku a přitáhla si k sobě papír a tužku.
Tak co dnes namaluju?
Tohle mi přijde na celém kreslení to nejhorší vymyslet, co ztvárním.
Tužkou jsem si klepala o ret a přemýšlela.
Nejradši kreslím zvířata. Jenom tužkou. S barvami dělám málokdy.
Proto jsem se rozhodla pro slona.
Mají strašně krásné uši a celkově se moc dobře malují.
A vrhla jsem se na to.
Čas ubíhal, ale já byla zabraná do své tvorby.
Do té doby než sem vtrhl otec: „Tyvole, jsi hluchá? Volám na tebe už půl hodiny! A co tady vlastně děláš?"
Otočila jsem se a podívala jsem se na něj se zdvihnutým obočím.
„Že by kreslím?" odpověděla jsem otázkou.
„No to mi už došlo!" zamračil se, „A dělej za 35 minut ti začíná škola."
Podívala jsem se na hodiny.
A fakt... Normálně je 7:25.
Jsem se do toho nějak zabrala.
„Ok, už jdu."
Vstala jsem a zamířila do kuchyně, abych se nasnídala. Vzala jsem si rohlík se šunkou a pustila se do jídla.
Když jsem měla snězeno, vrátila jsem se zase nahoru do pokoje.
Nachystala jsem si věci do školy a ve skříni ještě našla lehký svetřík.
Seběhla jsem schody a z předsíně si vzala klíčky. Nazula jsem si lodičky na menším podpatku a vyšla ze dveří směrem do školy.
A už podruhé jsem si za dnešek položila jednu a tu samou otázku.
Proč se mi sakra zdálo o Chrisovi?!
Možná se mi po něm stýská. Přece jen to byly krásné chvíle, které jsem s ním prožila. Ale to jsem měla šest let. No jo, zlaté časy. Žádné starosti, povinnosti, bolest... Ach, jo.
Chrise jsem měla moc ráda. Byl to skvělý kamarád. Ale nevím jaké to bude teď, když ho znova potkám. Přece jen jsem se změnila.
Bude stále mým přítelem, nebo mnou bude pohrdat?
A co ostatní Davisovi? Co Lucas, Dana a George?
Na tyhle otázky jsem si nedokázala odpovědět.
„J, zlato! Počkéj!" zavolala na mě Steph a tím mě vytrhla z mého uvažování. Ještě že tak, jinak by se mi asi zavařily obvody.
„Jé, ahoj Steph!" pozdravila jsem ji nazpátek, když jsem vcházela do areálu školy.
„Hádej co se včera na té párty stalo." zavískla Steph a poskočila nadšením.
„No, tak dělej, povídej, přeháněj." řekla jsem nedočkavě.
„Chodím s Philem!" vychrlila na mě a já byla ráda, že jsem zrovna neměla v puse pití. Jinak by totiž skončilo na chodníku přede mnou. Ale i tak jsem vyprskla a pochlustala nějakému chudákovi před náma bundu.
„Cože?! Děláš si ze mě srandu?!" zeptala jsem se nevěřícně.
„Ne, je to pravda." zakřenila se Steph.
„Ty s ním vážně chodíš?!" vykulila jsem oči, „Není to nějakej tvůj vtip? Protože jestli jo tak se povedl."
„Není to vtip, jsem s ním," řekla zamilovaně, „je to sexuální bůh, byla jsem v sedmém nebi. Je tak pozorný a milý. Ááách, prostě úžasný a..."
„No dobré, stačí." utnula jsem ji rychle než by se rozpovídala a už by nešla zastavit.
Zasmála se: „No tak jo. Radši toho nechám." na chvíli se odmlčela, „Ale má ho fakt velkýho."
„Steeeph!!!" protáhla jsem schválně její jméno a zacpala si uši, „Tohle si říkej svému papouškovi a né mě."
„Héj."
Obě jsme vybouchly v hurónský smích a vešly do toho obrovského ústavu s názvem škola.