I am absolute IZASTAVENOI

Prolog

Byl to den jako každý jiný, a pršelo. Déšť smáčel zelené stromy i budovy kolem. Všichni se před ním skrývali, ale modrovlasý mladík stál zkoprnělý na místě. Bubnoval na jeho záda a máčel mu košili, a tak pouze umocňoval tu mizernou náladu, které se už delší dobu nedokázal nijak zbavit. Ani basketem, který byl jednou z mála věcí, co miloval. Druhou byl Akashi Seijuro.
Ale teď byl smutný a zdrcený slovy, které tak bezohledně řekl Aomine. Ten, jenž byl už od začátku jeho oporou. Ten, který byl jeho světlo, ho zradil, okopl.
Byla mu zima, ale přesto si nemohl dovolit jít domů. Mířil zpět do školy, kde na něj čekal Akashi a musel mu oznámit, že neuspěl. Když konečně vlezl do tepla, Akashi už na něj trpělivě vyčkával. Sám stál uprostřed tělocvičny a v ruce svíral ručník. Vždy myslel na všechno.
Lehce se na něj usmál a dál vyčkával, než se Kuroko rozhodne k němu vykročit, aby získal ručník a příjemné objetí.
Zlehka si otřel vlasy a ruce, s oblečením nic dělat nešlo. Později si zajde pro triko a nějaké kraťasy do skříňky, než se jeho uniforma usuší.
„Vypadá to, že to bylo k ničemu," řekl Akashi a Kuroko se lehce ušklíbl. Nečekaně.
Kývl a svěsil koutky úst. Byl naštvaný, ale smutek v tuto chvíli převládal. Nikdy by takový podraz zrovna od Aomineho nečekal, byli skvělý tým, světlo a stín!
„Ano."
Akashi se na něj zadíval zářivýma očima. Byly jiné, ne jako ráno, ne, tyhle oči neznal. Nebyly vřelé a milující, jaké vždy vídával. Nedívaly se na něj s tou láskou a péčí. Tyhle byly chladné a nebezpečné, neznal je a bál se jich. Už jen proto, že jedno z očí nyní zářilo hnědou až žlutou barvou. Nebo se mu to jen zdálo?
„Tak to už potom nemůžeme nic dělat," prohlásil sebejistým hlasem, jakoby právě řekl fakt, nikoli domněnku.„ Měl by ses ho vzdát."
Kuroko polekaně vzhlédl. To přeci nemohl, vždyť...! Ale Akashi pokračoval:
„Talíř nikdy nemůže být úplně opravený, když jednou praskl. Ale pokud je stále použitelný, bude to stačit."
Kuroko se zděsil. Akashi, jeho Akashi mluvil tak...tak chladně, jakoby na Aominem vůbec nezáleželo. Jakoby se ho dokázal vzdát tak snadno! Jakoby nebyl člověk, ale pouze robot určený k vyhrávání a jakožto majitel, jejich kapitán, si s ním mohl dělat, co chce.
„Akashi," vydechl Kuroko nejistě a zděšeně.
„Ano?" zeptal se druhý červenovlasý pokojně a upřel na něj ty oči. Kuroko znejistěl o to víc. Tohle nebyl ten, kterého miloval. Který by přišel ho obejmout a šeptal, že je všechno v pořádku. Že se nemá vzdávat a jeho vysoký přítel přijde k rozumu, že se to dá spravit!
„K-kdo jsi?" Opravdu, nepoznával ho. Ten pohled, ten postoj, ta slova.
„Přece Akashi Seijuro! Vždy ve mě byly dvě osoby, jen se vyměnily." Rozpřáhl ruce a usmál se. Ale nebyl to hřejivý úsměv, ba naopak ho mrazil v zádech a instinkty mu radily, aby utekl. Tohle byla nebezpečná osoba.
„Ale já miluju toho druhého," namítal rozhořčeně a křivil ústa před králem démonů, který se tak znenadání zjevil. Polil ho studený pot.
„Milujeme tě oba."
Kuroko váhal nad slovy. Akashi měl pravdu, jako pokaždé v jejich vztahu, který vedli už přes rok. Doteď si jasně pamatoval, když se dali dohromady. Na jejich první polibek, první sex. Na každou chvíli s ním strávenou by nerad zapomněl, až na tuhle.
„Já vím," vydechl roztřeseně a přijal nabízenou ruku. Nehřála, nýbrž tak, jako nová osoba, studila. Propletli si prsty a Akashi zamířil do šatny.
„Nachladneš, když se nepřevlečeš," řekl, když vyhazoval jedno své triko.
„Mám svoje," usmál se Kuroko. Sice měli stejnou velikost, ale jeho matka neměla ráda, když si pak nosil domů cizí oblečení. Akashi ho zpražil pohledem.
„Tetsuyo," varoval ho chladně a Kuroko mohl vidět, jak jeho ruce svírají triko, div ho nepřetrhnou.
„Fajn, díky," povzdechl si. Jindy by odmítal tvrdohlavě i nadále, ale této nové osobě nebylo nejspíš radno odporovat.
Přetáhl si přes hlavu půjčené triko a oblékl si své kraťasy. Akashi se založenýma rukama čekal a vyhlížel z okna. Už nepršelo. Opravdu ho miloval? Neříkalo se, že když člověk někoho miluje, miluje všechny jeho stránky a když ten, koho miluje, odhalí novou, znamená to, že své druhé polovičce důvěřuje? Polil ho pot, ale pak mu to došlo. On ho miloval.
Kuroko se usmál. Ano, Akashi mu prostě důvěřoval. Přeci jen muselo být spokojené každé jeho já a on mu to nemohl odepírat.
„Pojďme domů." Vstal a chytl jeho ruku, čímž Akashiho překvapil. Červenovlasý se na ně usmál tím úsměvem, který Kuroko znal.
„Dobře," řekl. Kuroko věděl, že vlastně ještě domů nejdou. Že se budou poflakovat a později ho zavede Akashi domů. To byla jejich rutina, která byla tím dnem narušena.

...

Kuroko Tetsuya, spíše starší já Kuroka Tesuyi, to zastaralé, sedělo na posteli s podepřenou bradou, zamotané v dece a vyhlíželo z okna v pokoji. Lehký déšť se snášel k zemi, stejně jako toho dne, a dělal ho smutným. Byl to rok. Rok, co se změnilo a osm měsíců, co to spolu po té dlouhé době ukončili. Kdy se Akashi rozzuřil a řekl mu ta zraňující slova, která si jako zadrhaná kazeta přetáčel neustále v hlavě. Která ho tížila a kvůli kterým na chvíli začal nenávidět basket. Nedokázal držet v rukou míč, aniž by se na něj nevzpomněl. Vidět sálovky, hřiště, koš. Myslel na něj všechny ty dny, kdy déšť zaléval ulice. A věděl, že ho pořád bude milovat. I když to byl on, který vztah ukončil.
A teď se měli znovu potkat na Winter cupu.
Hodil sebou do měkkých peřin a ruce si dal za hlavu. Zíral do zdi a přemýšlel. Přemýšlel nad vším.
Nedokázal nic. Nikoho ze zázračné generace nedokázal změnit. Aomineho, na kteérho se snažil zapomněout tím, že našel nové světlo - Kagami Taigu.
Na všechny se snažil zapomenout, ale na Akashiho nedokázal zapomenout nikdy. Na ty jeho vřelé polibky, sladká slůvka. Ani následovně na chlad, který z něj byl vždy cítit, na rozkazy, které musel chtě nechtě uposlechout. Až se jednoho dne zhroutil. Nevydržel novou osobu, která mu byla protivná. A kvůli tomu nebyl Akashimu souzen.

Je to krátký, stručný úvod do příběhu, abyste byli v obraze, v jéké části příběhu se nacházíme a o co vlastně jde. Popravdě ale také bylo velice těžké vůbec nějak začít, je to vždycky hrůza začátek, další díly už budou o normální délce ( prolog je poloviční), což znamená necelé tři A4, takže jedna normální kapitolka je tak na šest. Takže snad jste nebuzení, dostatečně upoutaní a budete pokračovat ve čtení!
Otázky? Komenty? Voty?
S podzravy,
Milovniceknih, TnaKenov děkující za všechny přání ( prý se přijímačky nejspíš podařily :))