V jiném světě

1

Běžela jsem lesem. Nevím před čím nebo kým jsem utíkala, ale bála jsem se zastavit. Větve mě bičovali do obličeje i rukou a jehličí bodalo do chodidel. Konečně jsem zastavila a zůstala se dívat na své bosé nohy. Kde jsem nechala boty? ptala jsem se sama sebe, ale odpovědět jsem nedokázala. Zaslechla jsem kroky, ale než jsem se stačila otočit, někdo mě udeřil do hlavy.

Prudce jsem otevřela oči. Byl to jen sen. Nad sebou jsem spatřila jasně modrou oblohu. Bylo na ní jen pár malých krásně načechraných mráčků. Ležela jsem v trávě a cítila, jak mě její stébla šimrají po těle. Vánek mě hladil po vlasech a bylo mi krásně. Slyšela jsem nedaleko tekoucí potok a z druhé strany šumění stromů.

Přemohla jsem se a vstala, abych zjistila, kde vlastně jsem. Když jsem se postavila, musela jsem zavřít oči a zaposlouchat se do zpěvu ptáků a bzučení včel, které létaly po celé louce a opylovaly pestrobarevné květiny. Potom jsem se rozhlédla a viděla jen neznámou, ale okouzlující krajinu. Že by se mi to taky jen zdálo? Štípla jsem se do ruky. Bolelo to. Teď jsem věděla, že určitě nespím. Je to skutečné, ale jak jsem se sem dostala? Tato otázka mi neustále běhala v hlavě a já se jí nemohla zbavit. Musela jsem to zjistit.

Rozhlédla jsem se a zahlédla pěšinku, která vedla podél potůčku. Rozhodla jsem se tedy, že po ní půjdu a třeba narazím na nějakou vesničku, nebo někoho potkám a alespoň zjistím, kde jsem se ocitla.

Při chůzi jsem se dívala na tekoucí vodu, jak se převaluje přes každý oblázek, co jí přijde do cesty a chvíli jsem měla pocit, že se v ní něco třpytí. Voda ale tekla tak rychle, že jsem si řekla, že se mi to jen zdá. Ale když jsem došla na místo, kde byla voda klidnější, podívala jsem se na hladinu a zase jsem viděla ten záblesk. Podívala jsem se pořádně a uviděla něco modrého. Myslela jsem si, že to budou rybky, ale když jsem nějakou chvíli stála a ono se to nehýbalo, usoudila jsem, že ve vodě budou asi nějaké modré kamínky. Sehnula jsem se, abych si jeden vytáhla z vody, ale jen co jsem se dotkla hladiny a voda se zavlnila, zmizelo to. Ruku jsem vrátila zpátky k tělu a zůstala se dívat na vodu. Ta se za chvíli ustálila a já znova viděla ten modrý třpyt. Podívala jsem se pořádně a viděla svůj odraz a na mém krku modrý, krásně třpytivý kamínek ve tvaru slzy. Přemýšlela jsem, kde jsem k němu mohla přijít, protože doma jsem žádný takový neměla a tenhle jsem ani nikde neviděla, takže jsem si ho nemohla vymyslet. Ještě jsem si chvíli prohlížela svůj odraz a teď si uvědomila, že na sobě mám mou noční košili. Ta naštěstí vypadla trochu jako šaty, proto ji mám tak ráda. Ale i tak doufám, že potkám někoho, kdo by mi půjčil normální oblečení.

Chvíli jsem si prohlížela mé oblečení, ale pohled mi sklouzl zpátky k přívěsku. Kde jsem k němu přišla? Zvedla jsem ruku, abych si ho mohla sundat z krku, ale jen co jsem se ho dotkla, se mi zatočila hlava, potom se mi zatmělo před očima a poslední co jsem vnímala bylo, jak jsem dopadla do měkké trávy.

Tak první kapitolka. Začala jsem s krásnými 543 slovy. :) Doufám, že se líbila, myslíte, že mám pokračovat? Budu ráda za každý comment i hvězdičku. Je to můj první příběh, tak to prosím vezměte na vědomí. Budu ráda za každý nápad a názor, jak příběh vylepšit. :)