V jiném světě

4

Žena se vzpřímila. "Přeji hezký den slečno." usmála se jakoby nic. Otočila se a šla ke svému stánku, kde porovnala růže a dál se usmívala na své zákazníky.

Já zůstala zaraženě stát. Proč bych já měla na krku přívěšek, který měla mít ta, která JI má porazit? Na tom něco muselo být. Že bych byla já ta ztracená princezna? Ne, to není možné, určitě se spletla. Rychle jsem tuto myšlenku dostala z hlavy.

Rozhlédla jsem se a u vzdáleného stánku jsem zahlédla holku, která mě pozorovala, mohla být o něco málo starší než já, měla úzký obličej s plnými rty, který jí lemovaly dlouhé světle hnědé vlasy. Byla oblečená v džínách a černé svetru. Na první pohled vypadala normálně, ale když jsem se pořádně podívala, zahlédla jsem záblesk jejího zlatého medailonku. Zkoušela jsem dělat ,že ji nevidím a rozešla jsem se opačným směrem, ale po chviličce jsem za sebou uslyšela rychlé kroky, když jsem se chtěla otočit, chytila mě za ruku. Zatočila se mi hlava, jak nás pravděpodobně pomocí medailonku přemístila. Na tohle cestování jsem si už naštěstí pomalu zvykala, takže jsem už neomdlela.

Pro jistotu jsem zavřela oči. Chvíli jsem poslouchala, jestli neuslyším něco, co by mi napovědělo, kde teď jsem. Po chvíli jsem zaslechla, jak dívka vedle mě něco šeptá. Otevřela jsem oči a viděla, jak se naklání ke svému náramku. "Mám ji. Můžeme zahájit přepravu." Šeptala slova směrem k fialově svítícímu stromečku, který byl pásky černé kůže připevněn k její ruce. "Končím" dodala, náramek zhasl a vypadal úplně obyčejně.

Zůstala jsem stát na místě a nemohla se pohnout. Dívka se na mě ani neotočila, popadla mě za ruku a táhla za sebou. Vytrhla jsem se jí, zastavila a počkala než se otočí. Otočila se téměř okamžitě, zvedla obočí a pokusila se mě znovu chytit za zápěstí, ale uhnula jsem a zakřičela na ni: "Co si myslíš že děláš?!" Vytřeštila oči, přitiskla si ukazováček na ústa a chytila mě za rameno tak, abych se tentokrát nemohla vysmeknout. Potom se rozhlédla, naklonila se ke mě a pošeptala: "Vedu Vás do bezpečí, musíme rychle, máme málo času." Rychle se zase otočila a pospíchala dál s domněním, že ji budu následovat, ale já se ani nepohnula. Když to zjistila, vrátila se popadla mě za ruku a chtěla se rozběhnout, ale já uškubla a ona se na mě nechápavě podívala. "Co děláš? Honem, pojď, než nás uvidí." Ve tváři se jí objevil strach. "Kdo by nás měl vidět a proč bych ti měla věřit?" Zkřížila jsem si ruce na prsou a nadzvedla levé obočí. "JEJÍ poskoci, jsou všude, potom ti Tobi vše vysvětlí. Šeptala za stálého rozhlížení, jestli není někdo kolem. Potom se mnou škubla a pospíchala dál. Chtěla jsem se zeptat kdo je Ryan, ale radši jsem se soustředila na cestu, protože kdyby mě nedržela tak pevně, už bych byla nejmíň pětkrát rozplácnutá na zemi. Po chvíli, co jsem se nechala vláčet, jsme zahnuli do slepé uličky. Snažila jsem se zabrzdit, ale ta holka se rozběhla ještě rychleji. Kdy jsme byly asi metr od zdi, byla jsem smířená, že narazíme. Srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Ale na poslední chvíli se před námi objevila nějaká zářící puklina do které jsme vběhli. Záře mě zaslepila a potom jsem už jen cítila tvrdou zem pod našima nohama.

Na obrázku nahoře je holka, kterou potkala Katie a jejíž jméno se snad brzy dozvíte.

Tak je tu konečně další kapitola. U jsem myslela, že ji nevydám. Moc se omlouvám, měla jsem toho moc (ano... Přes půl roku... Wow, fakt dobrá výmluva...). A trochu jsem na to zapomněla.  Tak snad se vám líbila a pokusím se být aktivnější, protože mě právě nenapadá jak pokračovat (přijímám všechny nápady) 😅Jinak všem přeju veselé Vánoce, krásně prožité svátky, šťastný nový rok a dny plné úsměvů. A ať máte radost ze všech dárků, které dostanete. :)