V jiném světě

3

Došla jsem až k vesničce, kde jsem se zastavila, abych si promyslela, co řeknu, až se budu ptát na cestu. Při přemýšlení, jak by mohl vypadat rozhovor s cizím člověkem mě napadlo, jestli jim budu vůbec rozumět a jestli budou rozumět oni mně. Tuto otázku jsem radši hned zahnala, protože to bych byla v koncích úplně.

Vešla jsem na kraj vesnice a musela jsem se znovu zastavit, protože mě do nosu udeřila překrásná vůně. Podívala jsem se na zahrádky prvních domků a uviděla jsem plné záhony růží. Byl to krásný pohled, zdálo se, že snad každá růže má jinou barvu. Červené, modré, oranžové , růžové , bílé, žluté, dokonce i fialové květy nebo měly každý okvětní lístek jiný. Prostě nádhera.

Došla jsem do středu vesnice, nebo to aspoň tak vypadalo. Lidé chodily sem a tam mezi skromnými stánky, kupovali jídlo nebo oblečení, jiní byly zabraní do svých rozhovorů. Rozhodla jsem se tu trochu porozhlédnout, a tak jsem začala procházet mezi stánky. Zastavila jsem se u jednoho stánku s růžemi, které měly květy snad ještě vetší než moje dlaň. Kdy jsem očima projížděla všechny ty překrásné barvy, zaslechla jsem, jak si dvě ženy u vedlejšího stánku povídají. "Už jsi to slyšela?" zeptala se ta první. Druhá se na ni nechápavě podívala ,,Co myslíš?" ,,Říká se, že náš princ našel princeznu z vedlejšího království, která ho má zachránit od NÍ." vysvětlila jí první žena. ,,Kde ji našel? Kdy ji našel?..." zaplavila ji druhá žena otázkami a já si uvědomila, že jim rozumím. To mi spadl velký kámen ze srdce. Pak mi někdo poklepal na rameno a já se hrozně lekla.

Rychle jsem se otočila. Vyděšeně jsem se podívala na nechápavý výraz starší paní, která prodávala ty krásné růže. ,,Copak tu děláte, vás jsem tu ještě nikdy neviděla." opatrně se mne zeptala. Co jí na to mám říct?! ,,Ehm, já...já jsem se ztratila, můžete mi prosím říct, kde to jsem?" Stále se na mě nechápavě dívala, ale po chvíli mi odpověděla slovy: ,,Toto je vesnička Rosewood, občas jí také říkáme Les růží. Jak už sis asi všimla, rostou tady růže všech možných druhů a barev. My se o ně staráme, a potom je rozvážíme po širokém okolí, a ty nejkrásnější dovážíme na královský hrad. Nechápu, že jsi o naší vesnici ještě neslyšela." "No já jsem se tady objevila náhodou." řekla jsem opatrně. "Jak to myslí náhodou?" Když už jsem chtěla odpovědět, ženě vystřelila ruka nahoru a prstem ukázala na můj přívěšek. Úžasem měla otevřenou pusu, neschopna jediného slova. Nadzvedla jsem jedno obočí. Žena zamrkala, zatřásla hlavou, pomalu svěsila ruku a opatrně se zeptala: "Promiň, kde jsi k tomu přívěsku přišla?" "Víte, já..." začala jsem opatrně "...já ani nevím, probudila jsem se a měla jsem ho na krku." "Aha, víš, takovéto přívěšky může mít pouze královská rodina a velmi výjimeční lidé, kteří si jej zaslouží a král jim je udělí. Mezi královskými a těmi ostatními přívěšky je jediný rozdíl, a to, že mají jiné ornamenty okolo kamene, královská rodina z bílého a ostatní ze žlutého zlata. A potom každý kámen má jedinečnou barvu. A k tomuto přívěsku ze světle modrého kamene posazeném v bílém zlatě se váže jedna legenda."

"Říká se, že král s královnou z vedlejšího království měli dceru, ale nikdo ji nikdy neviděl, protože ji prý museli ukrýt před NÍ, a tak ji dopravili do jiného světa, myslím, ze jí říkali..." na chvíli se zamyslela a pak s nejistotou dořekla "...Země." 

"Také se říká, že se ve správný čas vrátí, svrhne JI, usedne na trůn a v zemi zavládne zase klid a mír." Vysvětlila mi. Mě teď zajímala jediná otázka, a to, kdo je ONA? Kdy jsem se zeptala, žena se zamračila, rozhlédla se jestli nás někdo neposlouchá a teprve pak začala šeptem vysvětlovat: "ONA bývala neškodná bylinkářka, dokud si omylem nenamíchala nějaký lektvar, který jí dal velkou moc, kapičku tohoto lektvaru nosí vždy ve svém prstenu s krvavě rudým rubínem. Ta směs jí dala moc, kterou by mohla využít pro pomoc všem lidem, ale ona se vždy cítila tak bezbranná a přehlížená, že ji moc zaslepila, a když zjistila, že ji bezhlavě poslouchá celá vesnička ve které žila, aniž by hnula prstem, chtěla víc a víc, a ovládla celý Goldone. Její poskoci jsou teď všude, a proto se bojíme jen vyslovit její jméno, které je..." na chvíli se odmlčela a ještě jednou zkontrolovala, jestli nás někdo neposlouchá a potom ještě tišeji dodala: "...Darkness"

Zdravím všechny, omlouvám se za neaktivitu, ale neměla jsem nápady. Děkuji val-tea za pomoc s rozvíjením příběhu. Posílám pozdrav z Francie z Paříže z Eiffelovky, Disney landu, atd.
Doufám, že se kapitolka bude líbit a budu ráda za každý vote a comm :)