Vaše příběhy

2. „Kamarádky i poté"

Kdysi jsem si slíbila, to mi bylo asi patnáct, že do dvaceti svoji orientaci řešit nebudu. Časem se to ale nějak změnilo na to, že ve dvaceti budu vědět, jak to se mnou je. Ale vlastně jsem to několik dlouhých let opravdu neřešila. To, že se mi od šesté třídy doopravdy žádný kluk nelíbil, jsem omluvila tím, že jsem měla kolem sebe samé blbečky. Když jsem měla chuť cítit se zamilovaně, prostě jsem si vybrala nějakého kluka a pár týdnů si ho všímala na chodbách a tak. Ale když jsem pak třeba zjistila, že má něco s jinou, nebyla jsem zklamaná, neměla jsem zlomené srdce. Možná se spíš jen ozývalo moje ego, jestli jako nejsem tomu klukovi dost dobrá nebo co. Ale jinak, až skoro do dvaceti, jsem to nějak víc nezkoumala. Člověk se přece vždy může vymluvit, že ještě nepotkal toho pravého.

Zatím jsem si užívala život bez druhé polovičky, a vážně mi to nevadilo, jen jsem si občas musela položit otázku, jestli jsem vážně až tak zaostalá, když všichni kolem randili a spali spolu. Došla jsem k závěru, že jsem, a tím jsem to opět vyřešila. Ne že bych měla něco proti lesbám nebo homosexualitě a lgbt+ obecně, ale neměla jsem zatím tušení a to, že jsem nějak nepociťovala touhu randit s nikým, koho bych znala, jsem připisovala svojí divnosti.

Jednou se mi povedlo najít si opravdu skvělou kamarádku, možná vás nepřekvapí, že na Wattpadu. Bohužel byla z jiného města a vídaly jsme se jen málo, ale vždy jsme si byly velmi blízké. Nějaká ta pusa na tvář a držení za ruce, musely jsme si přece vynahradit ty týdny, co jsme se neviděly! A víte co, já v tom vážně ani nic jiného neviděla. Teď bych asi řekla, že správné označení by bylo squish, podle toho, co jsem našla, to znamená touha po hlubším poutu než jen přátelství, ale zase bez romantiky či sexuální přitažlivosti. Bohužel, po čase jsme spolu přestaly mluvit a už nejsme v kontaktu. Ale ona byla asi první člověk, co mi doopravdy zlomil srdce.

No, čas šel dál a objevila se na Wattpadu další holka, úplně jiná a přitom tak dokonalá. Nazvu ji třeba Sunny. Stačil ani ne týden, a byla jsem do ní blázen, ale pořád jen v tom mém roztomilém, kamarádském, objímacím, držícím se za ruce smyslu. To ovšem nic nemění na faktu, že jsem na ni myslela dvacet čtyři sedm. Jak to šlo dál, začalo jí docházet, že to beru vážněji než ona, a snažila se držet si ode mě odstup. Poznala jsem to téměř okamžitě, a když jsem si to doopravdy připustila, bylo moje srdce zlomené podruhé. Ale příběh o Sunny tady ani zdaleka nekončí. Několik měsíců jsme si psaly jen málokdy a skoro vždy se kvůli něčemu chytly. Překvapivě, zůstaly jsme kamarádky. A najednou, po těch pár měsících, jsme si začaly psát zase víc. Každý den. Hodiny. Tajemství.

A po době, kdy už jsem byla připravená na konec, se mi najednou zase vkradla do srdce a zůstala tam. Tentokrát už jsme obě věděly, do čeho jdeme. Sunny bylo jasné, že já jsem magor, co do ní bude jistým způsobem pořád trochu zamilovaný, a mně zase to, že ona ke mně nechová nic víc, než čisté – i když velmi hluboké – přátelství. A fungovalo to, asi měsíc. Než jsem se poprvé doopravdy zamilovala a ano, asi jste uhádli, právě do Sunny.

Možná budete překvapení, ale tou dobou mi bylo devatenáct, do dvacítky zbývaly asi tři měsíce, a já si uvědomila, že jsem zamilovaná do svojí nejlepší kamarádky, kterou jsem viděla jednou v životě. V tu chvíli mi došlo, že je asi nejlepší čas trochu si ujasnit svoji orientaci a tak celkově všechno kolem. Někdo tvrdí, že nepotřebujete škatulky, nálepky a tak podobně. Dobře, neříkám, že všichni se musí roztřídit a něco si vybrat, ale pro mě to bylo důležité. Nejdřív jsem se musela sžít s faktem, že jsem blázen do holky. Nepoužila bych asi přímo slovo líbí, hlavně proto, že jsme se setkaly jednou, a taky proto, že tam vážně nešlo o to, jak vypadala. Dokonce jsem se s tím svěřila mamce a zkoušela, jak zareaguju. Ano, čtete správně, ani mi nešlo o její reakci, ale spíš o moji. Jak se budu cítit, když něco takového řeknu nahlas? Bylo to... dobré. Nepříčilo se mi to. Znělo to vlastně úplně normálně. A mamka, ta byla úplně v klidu. Probíhalo to asi takto: