Temná Ulice

Kapitola Třetí

Už je to týden,od té večerní návštěvy onoho tajemného vraha. A mé pocity ohledně něj se za tu dobu nehly ani o píď. Též jsem ani o trochu nepokročila v odpovědích na mé otázky. Nezjistila jsem ani jeho jméno,nic. Nevěděla jsem kde ho hledat a tak mi zbývalo pouze doufat,že se objeví. Každý večer od toho dne jsem s nadějí povstávala na bálkoně. Ale on nikde.
Možná jsem se zamilovala, zamilovala jsem se do krvežíznivého vraha. Či je to pouze zvědavost?
Ne,přiznej si to. Je nádherný, tajemný a okouzlující.
Není těžké si ho zamilovat, ačkoliv většinu lidí by odradil pouhý fakt,že je to vrah. Můj mozek tuto okolnost nedokázal přijmout jako odpuzující,možná se mu i mírně tahle okolnost zamlouvala.
Vím, zní to šíleně. Ba ne,šílené to je. Ale nějak mě to jeho tajemno a to jeho zlo přitahovalo.
Stydím se, tolik se stydím. Vždy jsem myslela,že se zamiluji do slušného prince na bílém koni, jenž nemá jedinou mouchu.
A teď on. Přijde mi jako princ na černém koni se stádem vznášejících se havranů táhnoucím se za ním, dokonale vykreslujícím jeho chyby.

Byl chladný večer,vítr rozfoukával mé vlasy do všech stran a pomalu se začínalo stmívat.
Sem tam se ozval zvuk projíždějících aut z nedaleké silnice, ale jinak bylo naprosté ticho.

Byla jsem již velmi unavená,a tak mi nezbývalo nic jiného než se vzdát dnešního čekání na mého prince na černém koni a jít si lehnout.
Nechala jsem pootevřené dveře na balkón, neboť noc byla teplá a já potřebovala trochu studeného vzduchu.

Z pohledu Edgara
Vyšplhal jsem na její balkón po vkusném kamenném sloupu. Tolik jsem se těšil, až zase spatřím ten její nevinný obličejíček plný nevídané zvědavosti.
Ale nebyla tam. Po týdnu se mi podařilo odtrhnout ze základny a ona tu není. Už spí.
Přitiskl jsem se na balkonové dveře a doufal,že něco spatřím. Ale od této naivní představy mě ihned odpoutal silný závěs. 
Tak mi nezbývá nic jiného než vrátit se zpátky na základnu a nebo se jít porozhlédnout po nějaké potravě.
Chystal jsem se odejít,když jsem si všiml,že balkonové dveře jsou pootevřené. Mohl bych se k ní vloupat. Ale přesahuje to všechny pravidla slušnosti. 
Koneckonců jsem ale provedl už i horší věci. Tak proč ne? Otevřel jsem dveře natolik,abych mohl projít a vstoupil do jejího pokoje. Na stolku jí svítila malá lampička,za což jsem byl rád, protože mi umožňovala si Sandy řádně prohlédnout. 
Spala. Plíživým krokem jsem se co nejpotiššeji dostal k hezkému tyrkysovému křeslu stojícím přímo na proti její postele. Usadil jsem se do něj a naskytl se mi opravdu brilantní pohled na její tvář. 
Její krása byla až k nevíře. Úzký nos,krásné plné rty, které nebyly tak moc plné na to,aby to působilo až nehezky. Zkrátka dokonalé rty.
Na kráse ji také přidávali vystouplé klíční kosti,jenž dominovaly kousek nad koncem košile. To také bylo to jediné co odhaloval výstřih usedlé košile. Což udávalo její nevinnosti ještě větší míru.
Zaujatý její košilí,jsem si ani nevšiml,že je vzhůru. A o to více mě šokoval fakt,že neprojevila žádné vyděšení,žádné leknutí.
Její zelené oči si mě prohlíželi s neskrývaným zájmem.
"Přišel jste mi konečně zodpovědět  mé dotazy?" zeptala se mne a protože jí nejspíš bylo blbé ležet,sedla si.
"Ano Sandy. Rozhodl jsem se vám vše objasnit. A zcela doufám,že toho nezneužijete." odpověděl jsem jí,na její rozespalé tváři se objevilo nadšení.
"Tak se tedy ptejte. " pobídl jsem ji.
"Co jste zač?" polozika mi první,poněkud krátkou otázku. Na kterou ale neexistovala krátká odpověď. Hluboce jsem se nadechl a spustil:
"Jmenuji se Edgar Carter. Je mi sto dvacet let. A jak už asi dávno tušíte,jsem upír. Věřte nebo ne,ale tohle opravdu není jen výmysl,tohle ďáblovo plémě opravdu existuje a bohužel nejen toto. Žiju za tímto městem​,v lese. A nejsem oprávněn vám toho sdělit víc." fascinovaně si mě prohlížela. Na její tváři se nejevila ani známka strachu.
Což zase na oplátku fascinovalo mě. Jen tak nečinně seděla a prohlížela si mě. Uvádělo mě to do nepříjemných rozpaků.
Ticho jenž mezi námi dlouhou dobu panovalo,bylo ubíjející. A já si jen přál aby něco řekla, cokoliv.
"To je... Neuvěřitelné. Já vím,že mě teď musíte mít za blázna Edgare. Místo toho abych se teď klepala strachy,jsem fascinovaná. Chci vědět všechno." rozvášnila se najednou.Její nadšení na​mé tváři vykouzlilo úsměv.
"Nemohu vám říct nic víc Sandy. Alespoň dokud k vám nemám stoprocentní důvěru. " musel jsem ji zklamat.
"Tak si tu důvěru budete muset najít. Vadí vám denní světlo Edgare?" nevymizelo její nadšení.
"Ano, ale ne příliš. Nezabije je mě,jen mírně vysilí. A když se schovám někde pod přístřešek dá se to zvládnout skoro bez problémů. Proč? "Zítra mám volno. Napadlo mě se sejít,abych vám dokázala,že ve mně opravdu nemusíte vidět hrozbu,že mi můžete naprosto důvěřovat. Přijďte sem,v domě bude pouze matka. " navrhla mi.
"Pokud budu moct,přijdu. Ale teď už je čas odejít slečno,mám ještě něco na práci.
"Ne! Nenechám vás odejít. Dokud mi to neslíbíte. Nevydržím čekat další dny, týdny nebo měsíce. " vzepřela se. Nabýval jsem silného dojmu,že mě ten anděl zbožňuje. Že prahne po mé společnosti,jako já po té její.
Nechala se upoutat mnou, stvůrou.
Nevěděl jsem jestli mám být šťastný,nebo smutný,že zničím tak čistou nevinnou dívku jako je ona.
"Slibuju. " řekl jsem a odešel jsem balkónovými dveřmi do víru noci dřív než stihla cokoliv​ říct.