Proč jsme tady? Celý život skoro nevylezla nohy z baráku. Nudila se. Vteřiny jsou jako minuty a hodiny jako roky. Sedávala tu u dřevěného stolku v menším pokoji. V levém rohu byla postel a pravém starobylá skříň s převážně oblečení černé barvy. Stěny byly polepeny nejrůznějšími plakáty. Od geniálního padoucha Jima Moriartyho až po chytrého Milese z její oblíbené knihy Uvnitř mé hlavy. Jim se na ní šklebil z plakátu přilepeným nad pýchou jejího pokoje. Její rozsáhlá knihovna. Jediná věc co jí dokázala vytrhnout z tohoto světa na delší dobu. Když si četla nemusela se zabývat problémy, které svět a lidi obsahovaly. Nemusela myslet na ty idioty, co chodí po světě se vztyčenou hlavou a hrají si na něco, co nejsou.
Knihy ale nebyly jediné její rozptýlení od nudné reality. Taky tu byl uprostřed lesa kousek od jejího domu opuštěný starý dům. Z okna ho po nocích tajně sledovala. Po půlnoci se tam vždy slabě svítilo. Přemýšlela kdo tam po nocích pobývá? Co tam dělá? Snila o tom, že tam jednou půjde. Vyleze oknem pryč a poběží k danému místu v lese.
Prohrábla si vlasy rukou. Měla je obarvené na červené, neboť nechtěla být blondýna. Sahaly jí až k pasu a na konci se jí vlnily. Oči měla pomněnkově modré a rty narůžovělé, ne moc plné. Ruce kostnaté jako zbytek těla. Nebyla anorektička, jen moc nejedla. Nechtěla. Neměla chuť a čas.
Uslyšela vrzání dveří. Ani se neobtěžovala se na ně otočit. ,,Budeš mít nadále ve zvyku neklepat, když jdeš ke mně do pokoje?" Ušklíbla se pro sebe a otočila se. Stála tam její matka s vlasy stočenými v drdol. Žila jen s matkou. Jiné příbuzné neznala ,nebo už zemřeli. Její matka nikdy nechtěla mít děti, proto neměla svou dceru úplně v oblibě. Otec zemřel, když byla malá. On nebyl jako její matka. Jeho tvář jí utkvěla v paměti. Od jeho modře průzračných očí až jemné šediny co se proplétaly mezi jeho medově hnědými vlasy.
,,Dokud tě živim ty smrade, nebudeš mi nic diktovat!" zvýšila mírně hlas, jak měla ve zvyku. S Miou už to nic nedělalo. Byla zvyklá.
,,Cos potřebovala?" zeptala se klidným hlasem a zahleděla se zpět do okna. Už se v domě svítilo a to bylo teprve devět. Mia přemítala v hlavě, proč. Ten dům sledovala skoro každý den a světla se tam rozsvítila vždy jen a pouze v danou dobu. O půlnoci. Taky svítily mnohem jasněji než kdy dříve.
,,Mio! Začni trochu vnímat! Jdu ven. Jídlo si udělej sama." řekla a práskla dveřmi až málem vyletěly z pantu. Mia sebou trochu trhla, ale stále nepřestala sledovat ten dům. Snad se tomu ani nedalo říkat dům. Zřejmě byl z velké části z trouchnivého dřeva. Dříve skleněná okna byla vymlácená a dveře zůstávaly lehce pootevřené. Ve střeše byly přibližně dvě díry, ne moc velké. Stále se tam svítilo a míhaly se tam stíny.
Mia se ještě víc naklonila z okna. Začínala být velká tma, ale nebyla zima. Pod postelí vzala jedny černé kalhoty, ze skříně černou mikinu a červenou kostkovanou košili. Přes hlavu si přetáhla noční košili. Na štěstí tu nebyl nikdo, kdo by jí viděl. Nohy měla sedřené do krve, kvůli svými nočním výletům. Když nemohla spát chodívala napříč ulicí a užívala si to noční ticho a klid.
Na těle měla pár modřin. Párkrát jí matka uslyšela jak se zpět plíží do pokoje. Vždy byla hodně naštvaná a tehdy Mia usínala se slzami v očích.
Přes sebe si natáhla již připravené oblečení. Neobtěžovala se si vzít podprsenku nebo ponožky. Z pod postele vytáhla o číslo menší černé rozpadající se tenisky a nasoukala se do nich. Přešla k oknu a už byla jednou nohou venku, když si vzpomněla, že něco zapomněla. Přistoupila k její skříni a začala šátrat rukama pod oblečením, dokud nenašla ,co hledala. Rezivý malý nůž. Strčila si ho do kapsy mikiny a ještě se natáhla pro její zápisník a tužku. Měla v plánu zaznamenat každý okamžik z blízkosti toho domu. Naposledy se ohlédla za sebe a přešla k oknu.
Snadno vylezla ven. Měla tom praxi. Se zavrzáním otevřela branku domu a zavřela jí za sebou. Šla rychlým krok, aby se co nejdříve zas vrátila domů. To se ale změnilo, když chodník zmizel. Stála na hranici lesa a civilizace. Nahlas polkla a přešlápla si z nohy na nohu. Udělala jeden krok blíž a zastavila se. Měla tam jít? V noci. Do lesa. Do starého domu, kde nikdo nebydlí, ale svítí se tam. Nad touto otázkou nemusela přemýšlet dlouho. Zhluboka se nadechla a vykročila do lesa. Teď už nebylo cesty zpět.
Zdálo se jí, že tam byla větší tma než na ulici a taky byla. Stěží viděla zda před ní nebo za ní nebyl strom. Šla svižným krokem a stále se otáčela ze strachu, že by tu nebyla jenom ona a muž v chatce. Aspoň se domnívala, že tam je muž. Nepřišlo jí moc pravděpodobné, že by se tam schovával někdo v ženském rodě. Nejspíš se spletla.
Slyšela lámání větviček stromů a poté odněkud výkřik ženy. Lesem se rozléhal jeho ozvěna. Mia se lekla a klesla na zem. Vystrašeně se otáčela. Téměř nic neviděla. Postavila se zpět na nohy a rozeběhla. Stále se otáčela, jestli náhodou za ní někdo neběží.
Lesem se rozlehl další výkřik. Mia běžela co jí nohy stačily. Všimla si světla před sebou a běžela směrem k němu,ale moc prudce a zběsile. Zakopla o ztrouchnivělý pařez, co jí zabraňoval v plynulému běhu. Lesem se rozlehl již poslední výkřik, který nepatřil té ženě, co byla tomto lese s ní, nýbrž jí samotné a skácela se na zem jako jeden ze stromů. Za bolavý kotník se chytila a přikrčila se k zemi. Nevěděla proč ta žena křičela, ale určitě k tomu měla důvod. Miu nejvíc děsilo to, že to nebyl obyčejný výkřik. Ještě nikdy takový neslyšela. Určitě ne tak procítěný. Byly to výkřiky plné bolesti. Mia také podle něho usoudila, že ta žena předtím žádala o milost, o to aby přestal. Někdo. V tom výkřiku se cosi zlomilo a nechtěla, aby to slyšela znova, neboť by to už nemuselo být od té ženy, nýbrž od ní.
Uslyšela kroky za sebou. Zatajila dech, zavřela oči a ještě víc se přikrčila ve snaze splynout s na zelenavou trávou a ulomenými větvičky, co se jí zarývaly do boku. Nemohla se zvednout. Všiml by si jí. Co kdyby se najednou rozeběhla pryč? Dohnal by jí. Co si s ním rozumně promluvit? To nepomůže. Lidé řeší své problémy násilím. To byl známý fakt.
Kroky ustaly a ona se odvážila otevřít oči. Tyčil se nad ní tmavý stín. Vzhlížel na ní z výšky a šklebil se, ale ještě víc než jeho úsměv, jí děsily a fascinovaly jeho oči. Tmavé jako noc. Ne jako noc. Jako temnota. Temnota vytažená ze srdce toho nejhoršího člověka na světě. Jeho srdce muselo být stejné. Přesycené tím vším. Černé jako její šatník. Možná nosívala černé a tmavé oblečení, ale srdce jí bylo ne pro ni samotnou, nýbrž pro všechny ostatní. I ty co jí ubližovali. A že jich bylo. Nechápala lidi jako on.
ČTEŠ
Holka Na Obtíž
غموض / إثارةDívka bez přátel, rodiny. měla jen matku, ale ta jí neměla ráda. Od malička byla zvědavá, a proto jí ten dům nedal spát. Nikdo tam nežil, ale svítilo se tam. Vždy o půlnoci. Dnes to bylo jiné svítilo se tam, ale bylo teprve devět. Kdo by tam chodil...