Black & White

4. Pád do neznáma

Z pohledu Willa *

Ochladilo se. Ve tváři cítím prudký ledový vítr. Štípe mě a prohání se mou chlupatou srstí. Cítím se jako bych stál v centru obrovské a silné vichřice. Když se podívám přímo před sebe, hrnou se mi do očí slzy. Nejsem zvyklý běhat na tak dlouhé tratě. A už vůbec ne běžet takhle dlouho. Nicméně, stále běžím a snažím se udržet přiměřenou rychlost s ostatními vlky, kteří jsou všude okolo mě. Ale vypadají jako by jim běh nedělal žádný problém.

Copak si nevšimli, jak nás Diablo prohání? Vždyť tohle je snad nejdelší lov, na kterém jsme kdy byli. Navíc, zatím bez úspěchu. Už běžíme snad přes hodinu, možná i déle.

Větvičky nižších stromů i keřů mě bolestivě šlehají do obličeje a do nohou stále častěji a častěji. Běžíme až příliš rychle.

Kam nás to Diablo vede? Chce nás snad uštvat? Je tohle nějaká zkouška?

Přeskakuji keře a balvany, které se mi jako naschvál staví do cesty. Kupředu mě žene jen představa čerstvého jeleního masa. Mám nepředstavitelný hlad a běh mě navíc neúnosně vyčerpává. Zrychleně hlasitě funím a soustředím se pouze na cestu. A hlavně na cíl cesty. Mé myšlenky se upínají jen k jednomu: jídlo, jídlo, jídlo. Pak se však najednou změní. Vzpomněl jsem si na Howlie.

Proč jí Diablo ubližuje? Je pravda, že jí to zranění způsobil Diablo? Náš vůdce opravdu vypadá nebezpečně a zle a dává to i najevo, to ano, ale...že by ubližoval členům vlastní smečky?

Přistihl jsem se, že pochybuji o tom, že Howlie říkala pravdu.

Přece by si to nevymyslela! Co tě zase napadá Wille...Musím jí pomoct. Jenže co když ten můj plán u Zaky nevyjde?

Klopýtnu o menší kořen, který se mi zničehonic dostal pod nohy a vrazím do Arona.

,,Eh, promiň." štěknu udýchaně a odtáhnu se od něj dál.

,,V poho kámo, nad čím přemejšlíš?" zeptá se mě Aron a běží vedle mě. Únava na něm není skoro znát.

,,Nad..Howlie." odpovím mu znovu udýchaně a otočím na něj hlavu do prava.

Přestanu si ale dávat pozor na nohy. Najednou ucítím, jak jsem se o něco zadníma nohama zasekl. Pak už vidím jen jak se všechno točí, vlítne mi hlína do obličeje a než se stačím vzpamatovat, zahučím po hlavě do nějaké prohlubně.

Nehýbu se.
Tak tohle jsem nečekal.

Po chvíli začnu plivat hlínu a tlapami si jí sundavat z čenichu. Vůbec nic nevidím.

,,Wille? Wille!" Slabě zaslechnu jak na mě někdo volá.

Místo odpovědi se však zmůžu jen na tiché štěknutí.

Když se mi konečně podaří dostat hlínu ze všech částí mé tváře, zjistím, že ležím na zádech na něčem tvrdém.

Kde to sakra jsem?

Rychle se převrátím a postavím se na nohy. Zamotá se mi hlava, všechno vidím rozmazaně, a tak se raději posadím.

Konečně se mi podaří trochu se vzpamatovat.

Co to je? pomyslím si, když se podívám pod nohy. Stojím na nějakém betonovém čtverci. Nejspíš na betonovém. Je tady obrovská tma. Podívám se nahoru. Jediné co ale vidím, je tma.

Zvednu se a popojdu trochu dopředu. Hned na to však čumákem do něčeho vrazím. Do něčeho dřevěného. Ta vůně smrkového dřeva byla opravdu velmi silná.

Co to je?

Chystám se dotknout se toho tlapou.

Náhle však přichází další šok. Na zádech ucítím bolestivé štípnutí, jako by mi někdo zaryl nůž do těla. Hlasitě vyštěknu, zavyji a než se stačím otočit, přestávám vnímat.

Sesunu se na zem. Nohy mě přestaly poslouchat. Všechno mě přestalo poslouchat. A pak už jen bolest a tma, ještě větší než v místě, kam jsem spadl...

***