Devět z deseti

1+1=2

Do pěti let jsou mé vzpomínky v pořádku. Dobré věci, zlé věci, okamžiky které neumím zařadit... Pak přišli výpadky. Nejsem si jistá proč. Měla jsem dobré dětství, trochu osamělé, ale dobré.

Moje matka vedla rodinný podnik, a otec byl fotograf ptactva. Mě, jako zapálení workoholici, nechali u babičky. Ta nahluchlá milá paní mi dávala vše krom toho co jsem chtěla nejvíce - lásky a uznání. Nic super dojemné, jenom další osamělý příběh. Přesto se to stalo. TO. Ten zvrat co dělá z normálního života příběh do poličky knihovny. To co donutí vaše sousedy vyprávět všude okolo o tom co se vám stalo. Ta jedna věc která udělá váš život zajímavý, ať už dobrovolně, nebo ne.

Ale vím, že my tehdy bylo právě 9. Vím to, protože to byli mé narozeniny.

Narozeninový dort už byl dávno spořádaný a spolužáci běhali po zahradě s vodními pistolemi. Já jsem smutně seděla v koutě, čekala jsem až přijde mamka s taťkou. Říkali že přijdou. Že to stihnou a dají mi pěkný dárek. Ale oni tady nebyli. Dívala jsem se na hodiny a kontrolovala si telefon snad každou minutu. Doufala jsem že vstoupí do dveří, obejmou mě, řeknou všechno nejlepší, a dají mi koťátko o které prosím už roky.

Konečně se ozvalo moje vyzvánění a na telefonu se objevil nápis mamka. Zvedla jsem telefon. "Haló?" "Ahoj Anno, budeme mít trochu zpoždění. Přijedeme až zítra, tak si zatím můžeš hrát s kamarády. Šťastné narozeniny.". Pak zavěsila. Ani jsem jí nestihla říct jak osamělou mě nechávají.

Po tvářích mi tekly slzy když jsem přestala vnímat realitu. Nechtěla jsem tu být. Nechtěla jsem značkové věci a pitomý dort a rodiče a kamarády o které se jejich rodiče zajímají.

Chtěla jsem být jinde. BYLA jsem jinde. Ve velkém sále s dřevěnou podlahou. Všechny dveře byli zamčené. Na všech stěnách byla zrcadla, a všechno se zdálo trochu jiné než by to mělo být ale já se cítila lépe. Už žádné řešení problémů... Nic jsem nedělala, jenom jsem se hýbala jak se mi chtělo, protože jsem mohla. Tancovala jsem, škubala sebou a skákala, jako by mě někdo tahal za nitky a bral všechny mé starosti na sebe. Cítila jsem kapičky potu na svém krku a čele. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem přestat. Byla jsem šťastná.

*dloub*

Eghh.... Co je to za zvuk? Fuj....

*mrknutí*

Zrcadlové stěny zmizely. Místo nich se objevili vyděšené obličeje. A krev na prstou. Hodně krve.