Devět z deseti

Stíny a slova

Přistoupila mnohem rychleji než jsem čekala a naklonil se nade mne až jsem se musela mírně zaklonit. Dívala se mi přímo do očí. Nemrkala, zdálo se mi že ani nedýchá jen aby věděla jak silná jsem.

Slyšela jsem zřetelné jak ke mně onen hlas v mé hlavě promlouvá. "Víš že jsi slabá. Ale ona je nebezpečná, ona to vědět nesmí. Pusť k řízení mne. Porazím ji bez problému." řekl hlas.

Zatajil se mi dech. Zavřela jsem oči, a už jsem věděla co přijde. S dalším otevřením očí jsem prohlédla že už zase stojím v zrcadlové místnosti. 

Taneční podlaha se přímo nabízel k tančení. Ale něco bylo jinak než obvykle. Můj vlastní stín stál přede mnou. Skláněl se ke mě a já mu musela ustoupit.

Pošetilý stín. Odpoutává se od svého místa, jenže stín nikdo nebude nic než odraz světla.

(Po menším hledání jsem zjistila že existuje písnička která následující text přesně vysvětluje. Pusťte si ji pro dokonalý zážitek. Stromae - quand c'est)

Ale já nemusím ustupovat. Já tady nejsem stín. Vypnula jsem hruď, a tanečním pohybem se přiblížila k stínu. A hle- stín se hned rozplynul. Místo však, aby zmizel na trvale, objevil se vzápětí vedle mě. Přibližoval se a na poslední chvíli jsem se vytočila do boku a on ladně sklouzl po mém boku. Sklonila jsem k němu svou ruku, chytla ho za pomyslnou hlavu a zvedla do vzduchu. Ale stín změnil svou formu do malé kuličky která mě vši silou táhle po celé místnosti. Já s ní v ruce doslova létala po celé místnosti dokud mi stín nevyklouzl z ruky. Spadl na zem a - Rozplynul se!

Otevřela jsem oči a uviděla to. Vždy když odejdu z zrcadlové místnosti spatřím krev. Zvíře kouše, škrábe, a ví kam udeřit aby byla bolest co největší. Ale ta dívka nebyl zraněná. Nejen to, byla stejně v pořádku jako předtím.

Stále se na mě usmívala bez jakéhokoliv náznak překvapení, strachu či jiných projevů lidskosti. Nebyla jsem si jistá jak silná je. Ale její pohrdavý úsměv mě poutal jako psa a v jejích očích byla sebejistá neústupnost.

Krok blíže. Pak další, a další. Pak se zastavila a položila mi ruku na krk. Bála jsem se, a chtěla přivolat ochranku jenže její silné ruce a ještě silnější oči mě nenechaly pohnout se. Lehce, takřka něžně stiskla můj krk až se mi nešlo nadechnout. Zoufale jsem otevřela pusu abych se nadechla. Dívala jsem se na ni, uboze a ztraceně.

"Tebe si nechám. Ale nejdřív.... malý výcvik..." řekla a pustila můj krk.

Když jsem se z posledních sil nadechla, přiblížila se, a políbila mne. Jemný, lehký polibek.

Najednou se podívala na hodiny, otočila se ke dveřím.

"Jen jsem žertovala. Musím jít. Zatím, Anno." zasmála se.

"Jak víš jak se jmenuju?" podívala jsem se na ni nevěřícně.

"Jmenovka." řekla, a poklepala mi na náramek od sestřičky. Otočila jsem ruku a uviděla mé jméno svítící modrou.

"Ještě otázky?"

"Um, jo... teda, ehm. Jak se jmenujete?" zeptala jsem se.

"Hahaha! Tohle tě zajímá? Jmenuji se Nana. Nana Smith." řekla s překvapivě laskavým tónem a odešla.

Sedla jsem si za postel, schoulila se do klubíčka a snažila se zapomenout na vlastní existenci.