Devět z deseti

Pokoje a pacienti

Když se řekne domov, napadnou mě různé věci. Ale nikdy bych si domov nepředstavila takhle.

Dluhé chodby s bílými světly a podlahou s hnusným kobercem. Stěny pomalované siluetami měst měly působit útulně a umělecky ale mě naháněli hrůzu. Věděla jsem že se třesu, možná znechucením a možná  strachem, ale snažila jsem se to skrýt. Něco hluboko v mé hlavě mi šeptalo co mám dělat. "Vzpřímeně! Neukazuj žádnou slabost! Drž se  stěn a i hlídej si záda!". Ale celé to bylo o ničem, protože já nikdy nebyla silná a nezvládla jsem ani pochopit co tu dělám.

"Co mám dělat? Proč jsem tady? Proč jste mě sem nechali zavřít? Prosím, pomozte někdo!" křičela jsem neslyšně.

A ty mé neslyšné výkřiky se ozývali v mém nitru a ozvěna je nesla až k mým očím, kde stekly dolů. Rychle jsem je rukou setřela a podívala jsem se na sestřičku za kterou jsem celou dobu šla do svého "pokoje". Až teď jsem si uvědomila kde jsem. Přede mnou byl pokoj s číslem 2. A já už věděla co to znamená...

Předtím v kanceláři ředitelky oddělení pro nezletilé:

"Takže..." ředitelka se zasekla, rychle se podívalo do papírů na stole a pokračovala s trochu ztuhlým úsměvem, "Anne, ode dneška budeš bydlet tady. Dětské oddělení je rozdělené na 2 části: Základní a Destruktivní. Ty budeš bydlet na destruktivním. Je to kvůli větším zabezpečením."

"Ale já jsem v pořádku! Já tam nemusím být!" zakřičela jsem a vstala.

"Jistě že tam nepotřebuješ být, my o tebe jenom máme strach. Určitě tu nebudeš dlouho." řekla s úsměvem falešným stejně jako její sako od "Gucci" (na jejím saku je Guchi)

"Je tam jenom málo pokojů. V 1. je jenom 1 dívka, v 2. jsou 2 atd.. Čím větší číslo, tím bezpečnější pacient. V 4. pokoji jsou skoro neškodní pacienti u kterých je nebezpečné spíše sebepoškozování nebo záchvaty vzteku. V 1. je...." zasekla se uprostřed věty a rozhodla se změnit téma "...běž prosím za sestřičkou, dovede tě do tvého pokoje a později i donese tvé věci." řekla.

Zpátky před mým pokojem:

"Tady to je. Oblečení ti hned donesu a kdyby se něco dělo, zazvoň." řekla a ukázala na mou ruku. Dali mi na ní náramek s tlačítkem.

Odemkla mi dveře a usmála se na mě. Měla matně hnědou pleť a velký úsměv plný zářivě bílých zubů. Pak rychle odešla a mě mělo dojít proč. V pokoji způsobně seděla na své posteli dívka, starší než já a četla si knihu. A pak se na mě podívala.

Usmívala se na mě. Její prázdné oči si mě měřili a ona si mě prohlížela ze všech stran. Každý můj nádech i výdech pozorně poslouchala a mě přišlo, že nesmím udělat chybu ani zaváhat. Najednou se pousmála a zaklapnutou knihu položila na postel.

To zaklapnutí znělo jako výstřel z pistole.