I will never forget [JeanMarco FF ]

I will never forget Marco

Všechno bylo tak fajn,žil jsem šťastně s Marcem. Každý den jsme si naplno užívali. Byli jsme spolu už opravdu dlouho. Měli jsme oba dva moc  rádi kočky. Tak jsme si každý jednu pořídil. Já měl skoro celou černou měla jenom jeden bílí flíček a ten byl na čumáčku. Byla kouzelná říkali jsme jí Sisi. Marco měl celou bílou a té jsme zase říkali Snow. Byla bílá jako sníh proto taky snow. Marco jí zbožňoval snad někdy snad víc než mě. Občas jsem trochu žárlil ale to snad každý ne? Vzpomínám si na jeden úžasný výlet s Marcem,a však nikdy bych neřekl že tenhle výlet,bude náš poslední. 

Bylo krásné ráno a ranní paprsky mu doléhaly na jeho černé krátké vlasy. Pozoroval jsem ho a byl jsem v tu chvíli neskutečně šťastný. Byl jsem tak rád že ho mám. Probudil jsem ho polibkem a on se na mě sladce usmál. ,,no dobré ráno'' řekl jsem s úsměvem. ,,Dobré ráno'' odpověděl s úsměvem na tváři. ,,Dnes jdeme na ten výlet těšíš se?'' řekl jsem a začal si hrát s jeho vlasy. ,,Jasně že se těším,ani nevíš jak'' řekl a pohladil mě po tváři. ,,půjdeme se na snídat ne?'' řekl jsem a začal vylézat z postele,na zemi ležela Sisi,když mě zahlédla začala se mi otírat o nohy. ,,No ahoj princezno'' řekl jsem a pohladil jí párkrát po hřbetu a ona vesele vrněla. Marco mezi tím odsouhlasil že se půjdeme nasnídat. 

Vstali jsme teda oba z postele a šli ještě v pyžamech se nasnídat. ,,Dneska je se snídaní řada na tobě'' řekl Marco a lehce se na mě usmál a ukázal na mně. ,,Nojo,však už na to jdu'' řekl jsem a šel k ledničce. Nenapadlo mně nic jiného než míchané vajíčka s chlebem. Vyndal jsem teda pánvičku a začal s vařením. Když se vajíčka dodělali vyndal jsem dva talíře. Na každý z nich nandal porci vajíček a ještě nakrájel chleba. Marco si mezitím hrál se Snow. Usmíval se od ucha k uchu. Miloval jsem jeho a ten jeho okouzlující úsměv. 

Dal jsem každému k vajíčkům dva krajíce chleba a odnesl talíře na stůl. ,,Dobrou chuť'' řekl jsem a koukl na Marca.  ,,Dobrou chuť'' řekl a pustil se do jídla. ,,Výborný jsou,jako vše od tebe'' řekl Marco s plnou pusou. Musel jsem se trochu zasmát. ,,Děkuji'' řekl jsem a usmál se na něj. Po snídani jsme se šli připravovat na náš úžasný výlet. Jo mohl být úžasný. Kdybych jenom tenkrát dával větší pozor. Nikdy si to neodpustím.

Nasedli jsme do našeho auta a já nastartoval auto. Po cestě na dané místo jsme si povídali a furt se smáli. Byl to takový veselý den se špatným koncem. Domluvil jsem nám plavbu lodí. Hrozně jsem se těšil až budeme plout po vodě. Objímat se,usmívat se na sebe. Dorazili jsme na místo a já zaparkoval kousek od místa kde na nás čekala loď. Vystoupili jsme s Marcem z auta a ruku v ruce jsme šli k lodi kde už čekalo více lidí na to až nás tam pustí. Když už nás konečně pustili,vešli jsme na loď. Byla velká,ne přímo ohromná. Šli jsme s Marcem až nakonec a tam si stoupli. Nikdo až nakonec totiž nešel. Takže jsme měli i klid. 

S Marcem jsme koukali na řeku a objímali se. ,,Já tě tak moc miluji'' řekl Marco a dal mi pusu na tvář. ,,Ani nevíš jak já tebe'' řekl jsem a objal ho ještě víc a natiskl si ho na sebe. Kdybych tak mohl tyhle chvíle vrátit. Zase ho jednou vidět. Obejmout říct mu ještě jednou ,,miluji tě'.'

Plavba lodí se mi zdála tak rychlá. Všechno v ten den bylo tak fajn i ta plavba. Odcházeli jsme z lodi a usmívali se na sebe a zase ruku v ruce šli k autu. Už byla skoro tma. Nasedli jsme do auta a já se rozjel z parkoviště. Zase jsme se smáli celou cestu. Poslouchali naše oblíbené písničky. Nejradši jsme měli písničku All of me od John Legend. Pustil jsem jí a s Marcem jsme zpívali jak jsme jen mohli. Byla to příjemná cesta auto dokud... Jsme neodbočovaly a já se pořádně nepodíval a vjel přímo pod kola jednomu kamionu ,, Jeane pozor!!'' zaslechl jsem Marca. To už bylo ale pozdě. Ozvala se obrovská rána a vše utichlo. Jediné co jsem slyšel byli v dálce sirény od sanitky. 

Probudil jsem se na připojen na spoustu kabelu. Modlil jsem se aby žil Marco. Nepřežil bych to kdybych ho neměl. Z mého modlení mě vyrušila sestřička s doktorem. ,,Jean Kirchstein?'' zeptala se mně. ,,A-ano'' vykoktal sem ze sebe. Marco..Marco..prosím nenech mě tu samotného. ,,j-je n-na ž-živu?'' vykoktal jsem zase se sebe a koukl na doktora který měl kamenný výraz a to mě vyděsilo. ,,Víte pane'' začal doktor. Ne prosím ne. ,,Ta rána byla opravdu velká a je vůbec zázrak že vy žijete'' řekl a já se zarazil. Jak jako já že žiji?! A co Marco? Doktor si odkašlal a pokračoval ,,opravdu velmi nerad,vám to oznamuji ale váš přítel,umřel měl velký otřes mozku a silné krvácení z břicha'' Když to doktor dořekl,nekontrolovatelně jsem se rozbrečel a začal si v duchu nadávat. ,,Pro boha co já bez něj budu dělat?!'' zařval jsem přes celý pokoj a uslzeným očima se podíval na sestru a doktora. ,,Pane prosím vás musíte se trochu uklidnit'' řekl doktor a dál měl kamenný výraz. ,,Jak se mám asi uklidnit? Jak byste se vy uklidňoval kdyby vám umřel někdo tak moc blízký?!'' začal jsem řvát na doktora. Je to všechno moje vina. Měl jsem se víc rozhlídnout. Proč jsem sakra jen nedával větší pozor?! Proč! Všechno jsem v jedné sekundě ztratil. Milujícího přítele. Měla to být láska na celý život sakra. Jak se říká v pohádkách žili spolu šťastně až do smrti. Ale smrti obou sakra. A ne jenom jednoho. Proč jsem neumřel taky? 

Po Marcově smrti jsem mu společně s pomocí mé milované mámy uspořádali pohřeb. Když začal hrát písnička All of me. Všichni hrozně brečeli když rakev sjížděla dolů a nejvíc jsem brečel já. Ta písnička,mě dostala. Vzpomněl jsem si na ten osudný den kdy jsme jeli autem a zpívali si jí. Moje máma mě objímala a brečela se mnou ,,neboj on na na tebe teď z nebe bude dávat pozor'' řekla a utírala si slzy kapesníkem. Tyhle slova mě ještě víc rozbrečeli. Rakev se svezla do hrobu,všichni po jednom přistoupili k hrobu a hodili na rakev kytku. Měl jsem rudé růže. Marco je miloval. Hodil jsem puget růží na rakev a se slzami v očích řekl ,,Slibuji nikdy nezapomenu!'' řekl jsem potichu a věřil v to že mě slyšel. ,,a omlouvám se,moc se omlouvám!'' začal jsem řvát a do nekonečna se omlouval. ,,šš zlatíčko'' přišla zamnou máma a pohladila mě po zádech. ,,už pojď'' řekla a táhla mě od hrobu. Marco,opravdu nikdy nezapomenu. NIKDY.

-Doufám že i přes velmi smutný konec,se vám příběh líbil.-