Cítil se tak už delší dobu. Bezmocný plamen kývající se ve větru. To byl on. Neschopný pohybu, závislý na činech ostatních. Koulení očí, ve který se už nebude zračit nic jiného než beznaděj, byl jediný pohyb, který mohl vykonávat bez cizí pomoci.
Ležel tam už pěkných pár dní. Jediné co cítil, byl pach dezinfekce. Jediné co viděl, byl bílý strop s mapami vlhkosti od nedávného deště, který mu byl jediným rozptýlením od každodenního šumu uvnitř budovy, z čehož usoudil, že se nachází přímo pod střechou.
Ležel tam a přemýšlel. Nikdy předtím by ho ani nenapadlo, že taková strašná věc se mlže stát i jemu. Nikdy by ho nenapadlo, že i jeho plamen bude přikryt poklopem, aby uhasínal pomalu a bolestivě bez možnosti volného nádechu, stejně jako plamen těch stovek nešťastných lidí, které denně vídal v televizi. Lidí, kteří zůstali po auto nehodě zaklínění v autě. Lidí nadosmrti ochrnutých. Stejně jako je teď on.
Útěcha, kterou se mu snažili poskytnout jeho přátelé, pouze prohlubovala pocit prázdnot a nepotřebnosti v jeho srdci. Začal přemýšlet nad tím, co bude dělat se svým životem, až ho pustí domů. Nejvíce se děsil chvíle, kdy si jeho rodina uvědomí, že starat se o něj je pro ně až moc velká zátěž, a strčí ho do nějakého pečovatelského ústavu, ve kterém ho budou jednou měsíčně navštěvovat a vykládat mu, jak skvěle se jim daří. Netušil, jak by to zvládal, ale něco mu říkalo, že by z toho pomalu, ale jistě zešílel. Už jen z toho, že se nemůže vůbec hýbat, byl mírně frustrovaný.
A jeho frustrace se začala zhoršovat při návštěvě jeho osmiletého syna, který mu vyprávěl, jak se mu vede ve školním softballovém týmu. Zavzpomínal na časy, kdy on sám hrál softball za školu. S velkým přemáháním chválil synův talent a jen díky tomu, že na něj pořádně neviděl, mu neselhal hlas. Jen nerad si to přiznával, ale rostla v něm závist, kterou už v jeho citové nevyrovnanosti nebyl schopen potlačit nebo s ní nějak bojovat.
Uvědomoval si, jak sobecké a nehezké pocity chová vůči vlastní rodině a všem ve svém okolí, ale nemohl si pomoct. A vlastně ani nechtěl. Vše mu pomalu začínalo být jedno. Cítil, že se mu děje ta největší možná nespravedlnost. Cítil, že si to nezaslouží, že by na jeho místě měl být někdo jiný. Cítil se, zjednodušeně, jako svíčka, dříve plápolající ve větru, každou chvíli měnící tvar, nyní jen čekající na chvíli, kdy jí dojde kyslík.
