Pět let. Pět dlouhých let čekal na tuto jedinou chvíli ve svém poměrně krátkém životě. Nevěděl, jak definovat své pocity. Bylo jich tolik. Strach, nervozita. Štěstí, pocit volnosti.
Nadechl se čerstvého vzduchu. Poprvé za těch pět let jako svobodný člověk. Stále tomu nemohl uvěřit. Tolik toho spáchal, tolika lidem ublížil. Nezasloužil si svobodu, ovšem z jakéhosi jemu neznámému důvodu mu byla poskytnuta.
Nyní stál u silnice před obrovskou, šedou budovou, ve které byl tak dlouho zavřený. Pohlédl na zamřížovaná okna, za kterými strávil tolik bezesných nocí, a zapřemýšlel nad tím, kolik lidí také touží po štěstí, jaké měl on.
Otočil se k velkému komplexu zády a vyrazil k nedaleké zastávce, která se přímo vysmívala všem v budově, kteří z ní ještě dlouho nevyjdou. Nastoupil do právě přijíždějícího autobusu a sedl si k nejbližšímu okénku otevřenému dokořán, aby se pasažéři v dnešním parnu neudusili.
Autobus se trhavě rozjel a on se zahleděl ven naslouchajíc rozhovorům ostatních cestujících. Zapřemýšlel nad tím, kam půjde. Pokud byl dobře informován, jeho byt už dávno vystěhovali, tudíž veškeré jeho věci se nacházely ve skladech na konci města, kam by si nejspíš co nejdříve měl zajít a vyzvednout si je. Ale kam je dá? Nebyl si jistý tím, že ho rodina přijme s otevřenou náručí, jelikož si určitě myslela, že byl, i přes veškeré obhajování své osoby, vinen. Co jiného mohl čekat. Neměl dost peněz na dobrého právníka, což se mu i vymstilo.
Mohl všem tvrdit cokoli chtěl, ale nikdo ho nebude poslouchat. Byl odsouzen a to všem stačilo, nic jiného neviděli ani neslyšeli. Ani jeho předčasné propuštění nikoho nezajímá.
Slepota. Nedůvěra. Nejspíš ho budou pronásledovat do konce života. Ponořený v myšlenkách vystoupil z autobusu a vykročil do neznáma. Neměl nejmenší ponětí, kam půjde. Jednoduše šel. Neustále dopředu, hlavně se nezastavovat.
Lidé si na něj ukazovali, šeptali si o něm. Znali jeho obličej, jemu bylo ale očividně ukradené, co si myslí. Musel vymyslet, jak si najít práci a byt, neměl čas na všechny ty neznámé osoby kolem. Jenže teď se mu nechtěl vymýšlet žádný plán na záchranu jeho života. Byl vyčerpaný. Šťastný, ale vyčerpaný.
A tak teď seděl tady u patníku s měsíční strništěm, sklopenou hlavou a kalíškem v ruce.
