Jako...

Jako oběť

   Nebál se. Nikdy. Zatímco jiní křičeli u děsivých filmových scén, on jen dál s klidem jedl popcorn. Strach mu nepřišel potřebný, spíš otravný. Jako dítě, kterému jste vysvětlili, že si s ním nebudete hrát, ale ono za vámi stejně chodí s tou samou prosbou.

   Proto se nebál, když šel za krásného letního dne vyprázdněnou ulicí. Nebál se, i když neviděl žádné děti, kterých tady jindy v tuto dobu byla spousta. Nebál se ticha, které by jiným způsobovalo mrazení v zádech. Nebál se hejna vran na zrezivělém plotě. Nebál se polního strašáka, který stál na poli hned za plotem s vránami.

Otevřené honosné dveře staré otlučené vily přímo vybízející ke vstupu ho neděsily. Jejich zabouchnutí jakmile vešel ho neděsilo.Zvuk zapadnutí zámku ho neděsil. krev na stěnách ho neděsila. Nůž na klavíru ho neděsil. Stupnice, kterou hrála neviditelná ruka ho neděsila. Křik mučeného člověka ve vzdálené místnosti ho neděsil.

Hlas navádějící ho k výstupu do patra mu nepřipadal strašidelný. Kusy lidských těl poházené všude, kam jen dohlédl, mu nepřipadaly strašidelné. Klepání podpatků blížící se nelidskou rychlostí k němu mu nepřipadalo strašidelné. Psychopatický smích vycházející z jedněch z mnoha dveří po jeho pravé ruce mu nepřipadal strašidelný.

Když tyto dveře otevřel, ovanul ho silný vítr a on se musel přidržet kliky, aby nezačal couvat dozadu. Místnost byla oděn v bílém a osvětlena silnými reflektory, které jí propůjčovaly nažloutlý nádech. Vešel dovnitř. Zmocnil se ho nepříjemný pocit velmi podobný strachu. Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho nezahlédl. Ke všem jeho novým a nepopsatelným pocitům se v tuto chvíli přidala i nejistota. Přísahal by, že někoho slyšel.

Poté, co se ujistil, že v místnosti opravdu nikdo není, z ní vyšel, zaklapl dveře a vydal se chobou zpět ke vchoovým dveřím. Něco se ale změnilo.

Z kusů lidských těl se mu dělalo nevolno. Znovu se ozývající křik mučeného člověka mu naháněl husí kůži. Stupnice znějící jakoby z dáli se změnila z durové v teskně molovou. Nůž, který z klavíru zmizel, mu jako výhružka smrti vyvstal na mysl. To vše bylo jiné, ale nic z toho v něm nevzbudilo ten pravý, nefalšovaný pocit strachu. Věc, nebo spíše osoba, která ho nejvíce vyděsila, se nacházela u vchodových dveří, ze kterých chtěl původně co nejrychleji vyjít ven. Řeknu vám, kdo ho vyděsil. Byl to ten klaun.