Dnes nebo nikdy

Úvod

     Můj největší sen je něco dokázat. Aby všichni, kteří mi nevěřili, že bych něco takového docílila, mě jednoho dne spatřili na pódiu divadla. Ne jako zpěvačku nebo tanečnici, ale jako skladatelku či režisérku představení. Avšak cesta je k tomu dlouhá a obtížná. Už od začátku mi bylo jasné, že v mé rodné zemi, České republice, zůstat nechci. Chci se rozletět do světa, aby o mně všichni slyšeli. Ano, možná teď působím trošku sobecky či namyšleně, ale nechci skončit nikde zavřená v kanceláři, kde se dny za sebou budou opakovat a nic mě nikdy nepřekvapí. Takže s popisováním mé cesty ke slávě začneme od začátku.

     Moji rodiče mě už od dětství táhli k hudbě. Nejdříve k houslím, ale poté jsem si našla cestu ke klavíru, kterému se plně věnuji dodnes. Bydlím v Plzni, na jihozápadě České republiky. Ovšem teď se s ní musím rozloučit, jelikož nastoupím na střední školu do Prahy, což pro mě nebude těžké, jelikož v Plzni moc přátel nemám. Nejprve jsem přemýšlela o konzervatoři, abych měla skvělou přípravu na skládání písní, ale nakonec u mě vyhrálo anglicko-české gymnázium. Protože na klavír můžu hrát i v ZUŠ, základní škole umění. A přeci jen, maturitu a skvělou znalost anglického jazyka mít potřebuji.

     Mé léto před nástupem na střední vám popisovat nebudu. Vcelku to bylo jen hraní na klavír, náčrty různých architektur (ano, ráda i kreslím) a pomalé balení do Prahy, kde budu bydlet u své tety, jejího přítele Marka a Markovo synem Samem, mým bratrancem, jestli se mu takhle dá říkat. Ale já ho moc jako bratrance neberu. Už z toho důvodu, že jsem ho viděla v životě jen třikrát, naposledy před pěti lety, a z druhého že ani nepatři do rodokmene naší rodiny, je to úplně neznámý kluk, který k nám není nijak sblížen. Možná až se s ním seznámím více, budu ho mít ráda.

     Věci, které si beru do Prahy, vyšly na tři kufry. Přeci jenom budu tam bydlet, na víkendy se vracet do Plzně nebudu.

„Bude to skvělé...", pomyslela jsem si. Bude to pro mě nový začátek.