Dnes nebo nikdy

Příjezd

     Cestou autem do Prahy bylo úplné ticho, rodiče neřekli ani slovo. Seděla jsem na zadním sedadle, a tak jsem je celou hodinu a půl se sluchátky v uších pozorovala, jak sedí s nehybným tělem a jen koukají dopředu. Vlastně poslední dobou jsme si ani neměli co říkat. Z jedné strany mě to trápilo, protože každý si povídá s rodiči aspoň o něčem. My už jsme asi všechna témata vypotřebovali. Ale z druhé strany mi to bylo taky úplně jedno.

     Pravdou ale je, že mě spíše zklamali, tedy hlavně mamka – poté co mi řekla, že jí nezajímá, co hraji a jak to hraji. Po tomhle jsem si řekla dost. Nejlepší bude, když půjdu do Prahy. A to se i stalo.

     Táta zaparkoval na parkovišti vedle nového sídliště na okraji Prahy. Vypadalo to velmi moderně a čistě. Oba dva se rychle zvedli a vyndali mi kufry z auta. Teta nás nejspíš vyhlížela z okna, protože když jsme směřovali ke vchodovým dveřím, hned se otevřely a objevila se mezi nimi. Všimla jsem si, že za tu dobu, co jsem ji viděla naposledy, velmi zhubla. Ale nejvíc jsem byla zvědavá na Sama. Jaký je a hlavně, jak vypadá. Ne že bych s ním chtěla něco mít, předci jenom pořád bydlí pod stejnou střechou, jako budu teď já, jen jsem zvědavá.

     Teta mě pevně objala. Moc jsme to ale s rodiči neprodlužovali. Kufry mi vynesli do druhého patra, obejmuli mě (myslím, že to pro mě ani pro ně nebylo zrovna dvakrát příjemné) a už hned odešli. Teď jsem si uvědomila, že už to začalo. Nový začátek.

     Teta mi ukázala celý byt – velká kuchyně spojená s obývákem ale hlavně můj pokoj! Byl hned vedle Samovo. Byl menší ale velmi krásný. Postel, velká skříň ale hlavně tam bylo velké zrcadlo. Po chvilce jsem si něco uvědomila...

„A kde je klavír?", smutně jsem se zeptala, protože když mi teta popisovala byt, byl v tom i klavír.

„Uhm, no...Je moc těžký a moc nejde přenést, navíc tu není ani už moc místa, takže zůstal u Sama v pokoji".

„Jo, fajn...To je v pohodě".

To mám jako trávit většinu svého času u Sama v pokoji?! Budu aspoň doufat, že když budu hrát, tak bude mlčet.

     Tak jsem si pomalu začala vybalovat. Teta mi oznámila, že musí koupit něco na večer, abychom můj příjezd oslavili. Dobrý nápad, aspoň se s Markem a Samem více poznám. Ale asi mi zapomněla říci, že každou chvíli má přijít Sam, takže při vybalování jsem si zpívala Cryin' od Aerosmith. V tom se najednou otevřely dveře, ale já jsem je neslyšela. A tak jsem ve svém falešném zpívání pokračovala:

„I was crying when I met you...".

„Now I'm tryin' to forget you!", zazpíval z dálky neznámý hlas.

Rychle jsem se otočila a spatřila jsem zrzavého kluka, jak se směje. Jo, to bude nejspíš Sam.