Reading between the Lines - Drarry (CZ) ✓

13. kapitola

Dny pomalu plynuly jeden za druhým. Harry respektoval Dracovo přání a trpělivě čekal, až se sám Zmijozel ozve, jak mu slíbil. Čím déle však blonďák mlčel, tím více byl Harry nervóznější, ale s vytrvalostí se snažil nedat na sobě nic znát. Vždyť Draca chápal. Snad každý den v noci před spaním musel myslet na onen večer, kdy se setkali, a takto zpětně vždy uznal, že si Draco svůj čas zaslouží.

Kdyby to bylo naopak, asi by Harry reagoval stejně, nebo dost možná přehnaněji. Bylo by pro něj těžké uvěřit, že se stal objektem zájmů zmijozelského prince, považoval by to při nejmenším za nepovedený vtip a až by se dosyta vysmál hlouposti druhé strany, pak by možná začal přemítat nad tím, zdali to přeci jen není pravda. Z Dracova postoje nakonec usuzoval, že ho to v té blonďaté hlavě muselo napadnout už dříve a teď, když se domněnka ukázala pravdivou, nastala pro Draca fáze smiřování se s pravdou. Zdá se to tak nejpravděpodobnější.

Harry se za ty dny stal mnohem uzavřenějším, než byl dřív. Věděl to, avšak nehodlal s tím nic dělat. Byl si jist, že klid jeho duši může přinést až sám Draco. Zmijozel jej překvapoval svou diskrétností, a zároveň mu jí naznačoval, že opravdu nad situací přemýšlí a ne, že to řekl jen tak, aby se Harryho v ten večer zbavil, a aby ihned druhý den mohl roznést žhavou novinku po celých Bradavicích. Nikdo po chodbách nevykřikoval žádnou hanlivou básničku na Harryho adresu, nikdo o jeho osobu nejevil nikterak větší zájem. A Harry byl rád. Měl svůj klid.

Za to pro Draca představovaly uplynulé dny dlouhé hodiny přemýšlení, rozmítání, uvažování, smiřování se a nadávání. Aristokrat byl postaven do zcela nové situace, na kterou ho ani ta nejlepší malfoyovská výchova nemohla připravit. Nebyl pouhým objektem tužeb někoho jiného - ne, v takovém případě by druhou stranu chladně poslal do patřičných míst a dost možná se i těšil jejími sklíčenými slzami smutku. Avšak tentokrát, tentokrát cítil, že se jej vše dotýká mnohem více a mnohem hlouběji.

Zuřil, když si uvědomil, nakolik se nedokázal udržet na uzdě, a jak moc propadnul Potterově kouzlu, které cítil z každého řádku v dopisech. Ty si četl každou volnou chvíli, jen aby se ujistil, zda se nemýlí. A nemýlil. Potter mu zkrátka nebyl lhostejný a to představovalo největší kámen úrazu. Skrze psané řádky poznal jinou stránku Nebelvírovy osobnosti, tu intimnější, jež nedával černovlasý znát všem, které na chodbě potkal. Potter mu v nich ukázal kousek sebe samotného a právě tato část, která před ním byla pečlivě skrývána několik let, jej uhranula a získala si jej.

Šok byl, když Dracovi došlo, že nepění vzteky kvůli Potterovi, nýbrž sám kvůli sobě. Vztekal se, že se nechal někým natolik ovlivnit, že jej někdo dokázal rozhodit a vrýt se mu pod kůži, kam pomalu nepouštěl ani svou rodinu. Vše bylo tak dokonale groteskní a postavené na hlavu, že se z toho mladému aristokratovi chtělo řvát a brečet v jeden a ten samý okamžik. Rád by si rval se opečovávané vlasy, ale láska k nim mu to naštěstí nedovolovala; rád by se smál nad absurditou celé záležitosti na plné kolo, ale vychování mu tak dětinské jednání zakazovalo, a tak si Draco svou rozhořčenost vyléval na svém okolí. Peskování ostatních mu odjakživa šlo, stejně jako štěkání rozkazů po hlavách svých vrstevníků i mladších spolužáků. Nebylo proto divu, že se mu v těchto dnech všichni raději klidili z cesty.

Kdykoliv se jeho pohled střetl s Potterovým, Draco okamžitě okázale odvrátil hlavu na stranu a odmítal se na chlapce i jen podívat. Avšak když se naskytla příležitost, při které mohl Nebelvíra potají okukovat, aniž by o tom černovlasý měl nejmenší tušení, dělal to s radostí, jelikož mu to pomáhalo přemýšlet a utřiďovat si myšlenky. S každým dalším dnem cítil, jak stavidla držící jeho hráz povolují a postupně do jeho srdce propouštějí stále více potlačované náklonnosti k Harrymu. S každým dalším ránem, kterému čelil, si uvědomoval, že je stále smířenější s identitou svého ctitele, až nakonec dnes nepochyboval o tom, že už by Pottera po svém boku dokázal vystát.

„Draco?" Štíhlý dlouhý ukazováček s dokonale černě nalakovaným nehtem jej opatrně dloubl do předloktí a vytrhl tak Draca z nepřítomného zírání před sebe.

„Co je, Pansy?" zamručel Zmijozel nespokojeně, aniž by se na narušitelku dostatečně podíval. Byl si jist správným přisouzením jména už jen díky samotnému prstu, který sice z jeho paže již dávno zmizel, ale tupá bolest soustředěná do jednoho místa bohužel stále přetrvávala.

„Já jen, že už hodina dávno skončila a ty tu stále sedíš a koukáš před sebe." Černovlasá dívka pohodila rameny a v rukou stiskla hnědý kožený batůžek, ve kterém obyčejně nosila pomůcky do vyučování. Draco zamrkal a s podmračeným výrazem se rozhlédl po prázdné učebně.

Pansy si mezitím vložila do batůžku knihu a pergamen ze stolu spolu s psacím brkem, poté utáhla hnědou šňůrku a nakonec přitáhnula sponu. Vzápětí byl její batůžek přehozen přes jedno rameno a usazen na rovných zádech. „Měli bychom jít."

Zmijozel nelibně zamručel a s tichým zaduněním zavřel knihu, která doposud ležela otevřená na stole před ním. Musel se zašklebit, když si všiml, že číslo stránky a název kapitoly v ní vůbec neodpovídají tématu a pokynům napsaným na tabuli. Proč má pocit, že si právě přidělal jeden další domácí úkol navíc? S mnohem menší pečlivostí než Pansy popadl i zbytek svých věcí a ledabyle je hodil do černé brašny, která se válela u nohou jeho lavice. „Tak jdem!" poručil pak dívce, jako by se celou dobu čekalo na ni.

„Proč seš zase tak nepříjemnej, blonďáku?" zahudrala Pansy mrzutě, protože takto bezohledně se choval Draco v jednom kuse, co se posledních dnů týkalo. Ne, že by tomu dříve bylo jinak, ale rozhodně ne v tak velké míře. Nynější podobu rozmrzelého Draca nevystál kromě Pansy snad nikdo z aristokratových přátel. Vždyť i Blaise se k nim raději připojoval jen na jídle, jinak pro své vlastní dobro dělal, že se s nimi pomalu ani nezná.

Dracovou odpovědí na dívčinu otázku bylo jen nepříjemné zavrčení, které Pansy jasně dávalo najevo, že by měla raději sklapnout a jeho chování přejít bez poznámek, pokud nechce přijít k nějakému nepěknému úrazu. Avšak dívka Draca znala dostatečně dlouho na to, aby si mohla být jistá, že jí Zmijozel nic neudělá. Nikdy jí neublížil, jen se choval jako pes, který sice štěkal, ale rozhodně nekousal. A několik nadávek mířených na její osobu, to dokáže překousnout. „Hele, ať už se na té schůzce stalo cokoliv, vyřeš si to. A co nejdřív."

Nespokojeně mlaskla, když se ji Draco pokusil zavraždit pohledem, ale nedala se a pokračovala v dorážení. „Stejně bys mi mohl konečně říct, kdo to vlastně byl! Pořád o tom mlčíš. Jeden by si myslel, že ses potkal s Filchem," zasmála se té absurdní představě a zmařila Dracův pokus o útěk, když stejně jako on přidala do kroku. „No tak, Malfoyi! Nenech se prosit a vyklop to!" Opět napřáhla svůj nebezpečný ukazováček a zavrtala ho do Dracovy hedvábné košile.

„Dej mi pokoj, Pansy!" ohradil se Draco naštvaně a ucukl paží z jejího dosahu. „Nic ti do toho není!" řekl a úkosem se podíval na špičatý černý nehet, aby se ujistil, že je nebezpečí opravdu zažehnáno.

„A to bych zrovna neřekla," našpulila dívka rty. „Protože když to z tebe vytáhnu, tobě se uleví, možná ti i poradím, což zapříčiní, že se konečně pohneš z místa a začneš s celou věcí něco dělat. Tím pádem budeš míň nepříjemnej, bude s tebou řeč a zachráním půlku světa před katastrofou jménem Draco Malfoy v koncích!"

„U Merlina, jdi mi k šípku, Pansy!" znovu ji odmítl, ale přesto mu její slova nedala, a snad také proto se toho dne večer znenadání objevil za ní, využil jejího překvapení a za rukáv ji odtáhnul do své ložnice, kde se nakonec pustil do něčeho zcela nemalfoyovského - svěřování se.

Pansy je zpět na scéně! ^^ Kdo má radost? Posledně jste si ji nějak oblíbili, tak se musím zeptat. :D

No, snad se kapitola líbila! Děkuji vám moc za komentáře, kterými mě pravidelně v hojném počtu zahrnujete. Momentálně mě pomáhají udržovat při životě, jelikož na mě pravděpodobně leze nějaká spisovatelská deprese přinášející jednu velkou krizi. :/ K čemu mi jsou nápady, když je nedokážu rozumně sepsat dohromady? Začínám docela vážně uvažovat o tom, že bych se po dozveřejňování této (naštěstí předepsané) povídky stáhla do ústraní a přestala psát... A to není dobrý.

Makkakonka