Uvězněná

3.kapitola

,,Kdy myslíš, že se probere?"  ozve se neznámý dívčí hlas. ,,Nevím Astrid doufám, že brzy". Doufám, že si nevšimnou, že jsem vzhůru. ,,Kdo myslíš, že to je Joshi?" Najednou mě zaplaví vlna strachu, co jsou zač a proč jsem najednou s nimi v cele? Strašně moc  chci zjistit kdo jsou a jak vypadají, ale mám takový strach. ,,Nevím Astrid, ale nevypadá, že je na tom dobře. První se musí probrat a potom bude čas na otázky." Bože otázky jenom to ne, pomyslím si. Najednou ucítím jak mě někdo zvedá a nese. Mám strach, že mě zase vezou na testování a tak rychle otevřu oči a snažím se utéct, můj pokus není až tak úplně marný. Osoba co mě nese zakolísá a nakonec se oba svalíme na zem. Využiji příležitosti a postavím se na vlastní nohy. Jak, ale za pár chvil zjišťuji nebyl to nejlepší nápad zatočí se mi hlava a za chvíli se už zase válím na zemi. Jakmile se odhodlám otevřít oči zjistím, že se na mě koukají dva zvědavé páry hnědých očí. Nervozně polknu a snažím se odsunout do co nejvzdálenějšího rohu místnosti. Jak, ale brzy zjišťuji místnost není moc velká. Prosím nechte mě, pomyslím si. Mé přání není vyslyšeno a oba dva, jak dívka tak chlapec se ke mě se zvědavým pohledem vydají. ,,Ahoj já jsem Astrid a tohle je moje dvojče Joshua" řekne přátelsky dívka. ,, Kattie " to je to jediné co ze sebe teď mohu dostat. Vyděšeně kmitám očima po místnosti. Koutkem oka zahlédnu tu osobu co jsem shodila na zem. Zvedne se a pomalu přechází ke mě s klidným pohledem v očích. Já chci být zase jednou  neviditelná. Nejde to, ale přímo ke mě prvně zamíří k posteli a vezme deku, kterou mi podá a já se do ní pokusím co nejvíce zahalit. ,, Děkuji " špitnu směrem k němu. Klekne si ke mě a hlubokým hlasem řekne,, Není zač, ale příště se mě nesnaž přeprat,nechtěl jsem ti ublížit, chtěl jsem tě jen přenést do postele aby jsi neležela na zemi". Celou dobu co na mě mluví se vyhýbám očnímu kontaktu a cítím se potupně. ,, Jo a nás se bát nemusíš nejsme tu proto aby jsme ti ublížíli, nebojujeme proti sobě, ale proti nim." Z mého srdce spadne malý kámen zdá se, že mé obavy byli zbytečné, ale za tu dobu co tu jsem vím, že začít někomu věřit je slabina a já jsem slabá už dost, nemůžu si dovolit být na tom ještě hůř. ,, Dobře " řeknu už trošku víc odhodlaně, ale pořád tam je ta nedůvěra. ,, Měla by jsi si odpočinout, už nám tu pro tebe připravili "postel" nebo něco tomu podobného " řekne Astrid. Svou pozornost upnu na takzvanou postel, která je vlastně jen položená roztrhaná, stará matrace na zemi. Pořád lepší než zem, pomyslím si. Pokusím se postavit na vlastní nohy, ale zase marná snaha, hned jak se odhodlám k prvnímu kroku tak se mi  podlomí nohy a kdyby mě jeho paže nezachytili tak se zase válím na zemi. ,, Teď už se mě nepokusíš sejmout ? " řekne Josh a usměje se. ,, Jak se můžeš jen tak usmívat, když jsme na tomhle příšerným místě ?! " už to nevydržím a prosadím se. Konečně si stoupnu na vlastní nohy úspěšně. ,, Jak můžete být všichni tak veselý a brát to tak s nadhledem ?! Já vás prostě nechápu " slzy už se mi zase derou na povrch, ach jak já to nesnáším. ,, Víš když na místech jako je tohle projevíš slabost tak je pro ně lehčí tě zlomit úplně " řekne s nuceným úsměvem Astrid. ,,A navíc jakmile se naskytne příležitost mizíme odsud, nehodlám tu zůstat déle než bude potřeba" řekne Astrid a celou dobu se mi dívá odhodlaně do očí. Astrid ke mě přijde a dotkne se mé paže s úmyslem nasměrovat mě na matraci. V té chvíli se ale zadrhne, dostane se do takové křeče a začne mumlat pro mě nesrozumitelná slova. Pomalu, ale jistě začínám panikařit. Já sice nevím co se děje, ale Josh očividně ano. Přijde k Astrid, opatrně si jí vezme do náručí a začne jí šeptat do ucha nějaká slova. Nic z toho jsem nikdy neviděla a tak přihlížím s úžasem, ale i se zděšením. Po chvilce se Astrid konečně probere z tohohle tranzu, zděšeně se na mě podívá a najednou se ocitám v jejím pevném objetí. Nevím jak mám reagovat a tak stojím jako solný sloup. Když se konečně ode mě odtrhne tak se mě se slzami v očích zeptá. ,, Jak dlouho tu jsi a co všechno na tobě proboha testovali? ". S údivem na ní koukám a nejsem si jistá co všechno jí mám říct. Nakonec ze mě vyleze aspoň nějaká odpověď. ,, Jsem tu dost dlouho a testovali toho už hodně, až moc řekla bych. " Najednou se Josh chopí slova a ptá se: ,, Kattie, co znamená dlouho ? " Potupně sklopím hlavu a sednu si na matraci. ,, Jsem tu od malička nevím kolik mi mohlo být, možná šest let, ale nejsem si jistá. Ze začátku ty testy nebyli tak bolestivé, ale tak od mých 16 let začali být bolestivé a od té doby se to jen zhoršuje." Astrid se na mě úzkostlivě podívá a řekne ,,promiň to jsem nevěděla ". Už nic neříkám jen si lehnu a pozoruji strop. Najednou mě napadne ještě jedna otázka ,, Astrid? Co jsi viděla a jak to, že jsi nakoukla do mé mysli ?" Astrid a Josh se na sebe jen nechápavě podívají. ,, Dneska už spi, jsi unavená zítra si o tom můžeme promluvit."   I když se Astrid chci zeptat na pár dalších věcí tak jsem až moc vyčerpaná a oční víčka mi samovolně spadnou a propadám se do říše snů.

Tak jo doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit, protože mě totálně vyždímala. Vaše Ann ❤❤❤