Uvězněná

4.kapitola

Probudila jsem se s podivným pocitem kolem krku. Vyděšeně otevřu oči a nahmatám si mohutný okov okolo krku. Celé mé tělo zaplaví strach. Hned jak se rozhlédnu po místnosti tak zjistím, že jsem jediná, kdo má něco takového kolem krku. Začnu si nejistě prohlížet zbytek svého těla a se špatným pocitem zjistím, že okovy jsou přidělané jak na kotnících tak na zápěstí. Koutkem oka zahlédnu pohyb, ale můj momentálně nejsem schopná odvrátit svou pozornost od okovů, které jen čekají až se na ně připnou řetězy. ,, Co se stalo ?" zeptají se skoro jednohlasně dvojčata, která se probudila. ,, To by jsem taky ráda věděla. " řeknu poraženě a sklopím hlavu k zemi smířená s tím, že přijde něco zlého. Než se dvojčata stačí rozkoukat, už se u naší cely objeví čtyři "doktoři" každý s jedním řetězem v ruce. ,, On si vážně myslí že by mohla být nebezpečná " vedou mezi sebou konverzaci  při, které jim je do smíchu. ,, Tak nikdy nevíš naposledy když byla venku, byla ještě malá a její schopnosti se moc neprojevovali. Pořád nesmíme zapomínat kdo byla její matka " řekne jeden z nich zcela vážně, což mě trochu zarazí.  ,, Její matka mohla být sebemocnější čarodějka, ale všichni dobře víme, že když čarodějku zlomíš uvnitř, její magie se nemusí vůbec projeví a navíc tahle ani neví, jak magii používat. "  Cože jaká magie ? A kdo byla moje matka ? Najednou mi hlavou proletí tak milion otázek. A jedna z posledních byla. Já mám nějakou magii ? Ale není čas přemýšlet nad blbostmi je čas zjistit co se se mnou teď stane. Jeden z "doktorů" přejde k Joshovi a jeden k Astrid. Každému z dvojčat píchnou nějakou podivnou tekutinu. ,, Co jste jim to dali ??? " zeptám se zmateně a lehce vyděšeně. ,, Jen v klidu Kattie, jen teď budou spát až se vrátíme budou čilý jako rybičky, jen teď s nimy nepotřebujeme problémy. " řekne ten co stojí přímo přede mnou, ale chová se ke mě až moc mile je to divný. Podívám se zmateně do jeho obličeje. Tenhle obličej neznám musí tu být nový, ale ta jeho dobrota ho přejde. ,, Kam to jdeme ? " pokusím se o ještě jednu otázku, ale to už všichni mlčí a spiklenecky po sobě pokukují. ,, Já s vámi nikam nejdu ! " řeknu vzdorovitě. Vím že je to marné, ale vzpomenu si na slova Astrid. Nesmím jim ukázat, že jsem slabá.Hned jak se ke mě vrhnou všichni čtyři s řetězi tak má odvaha, odchází tak rychle jak přišla. Řetězi připnou k okovům a vedou mě bůhví kam. Mám strach a snažím se zůstat na místě. Můj plán, však nevychází hned na začátku. Hned jak opustíme hlavní dveře vezení tak pocítím v první chvíli příjemný pocit, ale druhý pocit už není tak příjemný. Mám pocit jako by se do mé kůže snažilo provrtat miliony jehliček plné energie. Myslím si, že to mé tělo nemůže vydržet. Mé čtyři dozorce to očividně vůbec nezajímá a klidně pokračují v cestě. Jakmile všechna ta bolest přestane zjistím, že se nacházíme uprostřed ničeho. Slunce mě hřeje do tváře. I když jsem vězeň tak si užívám tu chvilku, kdy můžu být venku a cítit všechnu tu svobodu na dosah ruky. Tak blízko, ale tak daleko. Znenadání se mi po tváři spustí slzy. Všichni dozorci poklidně pokračují v cestě, ale já vykřiknu bolestí. Není to kvůli slzám, ale z ničeho nic mám pocit jakoby se všechna ta energie rvala zase ven, chce se dostat pryč, ale není kudy a tak jen tlačí na mé tělo zevnitř. Je to nepředstavitelná bolest. Přes tu bolest skoro nic nevnímám, ale v pozadí se ozve hlas ,, tak a tady je důvod proč má ty okovy teď už by jsme klidně mohli být mrtvý, teď budeme muset chvíli počkat než bude schopna cesty. " Když hlas domluví a já už se nemám na co soustředit tak všechno okolo mě pohltí bolest a následně taky tma. Hned jak otevřu oči zjistím, že už je tma. ,,Hele chlapy podívejte kdo se konečně probral " ozve se posměšný hlas. ,, Doufám, že už nebudeme muset zastavovat,určitě o naší cestě ví mohli by si pro ní přijít, král by neměl moc velkou radost, že jí mají oni." Nemám vůbec ponětí o čem to mluví, ale i tak se snažím si všechno zapamatovat, třeba to jsou důležité informace a Josh nebo Astrid by mohli mít odpovědi. Ten co ke mě byl ze začátku milí se ke mě přiblíží a šeptem řekne. ,,Buď připravená Kattie tvoji lidé jsou na cestě aby ti pomohli." Vrhla jsem na něj nechápavý pohled, ale než jsem se stihla na cokoliv zeptat tak už odešel. Chvíli jsem jen seděla a přemýšlela co to mělo znamenat. Než jsem se nadála ozvalo se z lesa hlasité písknu. Celá jsem se chvěla napětím, kolem mě proběhlo několik lidí. Kolem těchto lidí se objevovali a zase mizeli různě zbarvené proudy energie. Seděla jsem jako přibitá a doufala, že všechno brzy skončí. Chvíli to vypadalo, že ti lidé, kteří přiběhli vyhrají "doktoři" padali postupně k zemi v bolestech. Najednou se všechno zvrtlo a "doktoři" pokládali na zem nějaké věci, které všechnu energii vysávali. Celé mé tělo se chvělo strachem, co se stane dál. Když bylo po všem tak se okolo tábořiště válelo 9 mrtvol. Nikdy jsem si nemyslela, že jsou "doktoři" schopni někoho zabít. Asi jsem se zmílila, najednou celé mé tělo znovu pohltila neuvěřitelná bolest. Začala jsem se zmítat v neuvěřitelných křečích a tím jsem na sebe upoutala veškerou pozornost. Z dálky jsem tlumeně vnímala hlasy. ,,Jestli umře tak je po nás!" ten hlas zněl zoufale jakoby jim na mě záleželo, ale to je blbost záleží jim jen na tom aby si zachránili svůj vlastní život. Když v tom jsem cítila jakoby mě někdo tahal pryč, daleko od toho všeho. Nebránila jsem se, nebolelo to. V tu chvíli jsem necítila strach, teplo, bolest nic. Cítila jsem se mrtvá.

Budu se těšit na vaše názory ohledně příběhu. Mám vás ráda vaše Ann