Somebody feels lonely

část 2.

Docela jsem byla překvapená z toho, co mi pověděla babička.
Zbytek dne jsem nikoho neviděla, připadalo mi to divné.
Na večer jsem přemýšlela, co že mám dělat, jak jim pomáhat.
Lehla jsem si a pustila si písničky do sluchátek. Jakmile dohrála poslední písnička, probudila jsem se. Otevřela jsem oči.
Vedle mě ležela postava a dívala se na mě. Přímo z očí do očí.
Byly bez života, vpadlé a světle.
Podívala jsem se na celý obličej. Ti lidé, tedy duši, vypadali takto. Měli světlé až bílé oči. Obličej měli taky světlí, ale oblečení bylo barevné, sice ne pestré, ale šlo rozeznat barvy.
"Pomoc mi" řekla ta dívka.
"Jak?" Zeptala jsem se.
Ona se zvedla a šla k mým dveřím.
Vztala jsem a šla za ní.
Vyšla na chodbu a pokračovala až k oknu nakonci chodby.
Dívala se ven a já přišla k ní. Zvedla ruku a ukázala na starý dům naproti našemu domu.
Otočila se na mě.
"Pomoc mi" řekla a rozplynula se.
Stála jsem tam, jako opařená.
Odešla jsem zpět do pokoje, lehla si a usla.
Další den mi to nedalo a musela jsem se dozvědět, co se stalo.
"Mami?," Začala jsem,
"Kdo bydlí naproti?" Řekla jsem.
"No, jeden starý pán," řekla,
"Moc se neukazuje na veřejnosti." Řekla.
Odešla jsem z kuchyně na chodbu.
Nedalo mi to a šla jsem se podívat na ten dům.
Byl vážně starý.
Náš "soused" doma nebyl.
Neměl tu auto a brána byla otevřena.
"Tak, copak tu skrýváš?" Řekla jsem si a šla do domu.
Prkna vrzala a nábytek byl také starý.
Na komodách byly fotky. Byla na nich ta dívka, kterou jsem viděla.
Na některých byla i s tím sousedem. Asi s jejím tátem.
Otočila jsem se a ona stála za mnou.
"Co potřebuješ?" Zeptala jsem se.
"Potřebuju, aby jsi mu něco řekla. Je to důležité." Řekla.
"A co?" Zeptala jsem se.
"Je to důležité. Řekni mu, že se mi stýská. Že je mi dobře a že.. že to není jeho vina. A dones mi na hrob bílou růži." Řekla.
"Proč bílou růži?" Zeptala jsem se.
"Bílá je barva osvobození." Odpověděla.
Vyšla jsem ven a čekala před naším domem, dokud nepřijede.
Auto už jelo a vjelo do garáže.
Šla jsem ke dveřím.
A zaklepala.
Nikdo se neozýval.
Zaklepala jsem ještě jednou.
"Jo!" Zařval.
Otevřel dveře.
"Dobrý den, já potřebuju s vámi mluvit" řekla jsem.
"O čem?" Zeptal se.
"O vaší dceři" řekla jsem.
Začal zavírat dveře.
Zastavila jsem je rukou.
"Prosím, ona mě požádala." Řekla jsem.
Pootevřela dveře a ukázal rukou.
Vešla jsem, vedl mě do pokoje.
Sedli jsme si.
"Rychle, nemám náladu." Řekl.
"Víte, možná vám to bude znít hloupě, ale viděla jsem ji, jako ducha a mluvila ke mně." Řekla jsem.
"A proč bych vám měl věřit? Vždyť ani nevíte, jak se jmenovala." Řekl.
Dívka se znovu objevila.
"Jmenuju se Janett" řekla.
"Janett, Janett" vykřikla jsem.
Chtěl se napít piva, ale..
"Jak to víš?" Zeptal se.
"Vím taky, že řada nosila pestré barvy" řekla jsem.
"A co ti řekla?" Zeptal se.
"Má se dobře, stýská se jí a nemáte si vyčítat její smrt, není to vaše vina" řekla jsem.
Začal brečet.
"To je dobře, už je jí lépe" řekla jsem
Zvedla jsem. Chtěla jsem odejít. Ale chytil mě za ruku.
"Děkuju" řekl.
Pustil mě a já vyšla ven.
Přišla jsem do centra města. Květinářství bylo nedaleko. Koupila jsem bílou růži. Hřbitov byl na druhé straně města. Došla jsem tam kolem šesté hodiny večer. Našla jsem její hrob.
"Jenett Whiteová" řekla jsem si.
Usmála jsem se a položila růži na hrob.
"Dobrou noc" řekla jsem.

Jak si myslíte, že se k tomuto postaví? Pište mi do komentářů. Děkuji :)