Divná škola

Part 1

Dnes mi měl začít nový život. Rodiče mi zemřeli, když jsem byla ještě malá, takže jsem bydlela u známých a po letech šetření si konečně můžu dovolit vlastní bydlení. Jen školu mi platí. Ale o to se pokusím taky později postarat sama. Škola, na kterou jsem počínaje dnešním dnem nastoupila, se jmenuje Dublinská akademie. Bylo mým životním cílem zde studovat a splnilo se mi to. Do teď jsem měla kvůli mému chladnému chování a nevinného roztomilého vzhledu, který klamal ostatní, většinou samé nepřátele. Chtěla jsem to změnit a tohle byla jediná alternativa, jak to udělat. Den před nástupem jsem si do školy přijela pro papíry na vyřízení, uniformu a seznam učebnic. No seznam se nedá říct. Jediné, co potřebuju, je moje hlava. Ředitel mi připadal divný. Muž ve středních letech, s krátkými kaštanovými vlasy, a jeho chování? To se dá popsat jediným slovem – dítě. Kdykoliv se mi zdálo, že se mnou flirtuje, objevil se za ním dlouhovlasý blonďatý muž a poslal ho jediným úderem k zemi. To byla má první návštěva Dublinské akademie. V tu dobu jsem doufala, že to byla poslední šílenost, co se mi tady přihodila.

Protože to mám ke škole jen deset minut normální chůzí, nespěchala jsem. Vychutnávala jsem si krásný slunečný den skrz rozkvetlé sakury. Zastavím se před hlavní branou. „Konečně můžu začít nový život v klidu." Usměju se, ale do někoho narazím a spadnu na zem. Chytím se za hlavu, trochu jsem se do ní bouchla. „Jauvajs....Co to...." Kouknu na osobu stojící přede mnou. „Kdo jsi?" přede mnou stál neuvěřitelně vysoký kluk. „Catharine Saltykov. Dneska jsem tu poprvé." Řeknu v klidu, a když se postavím, jsem mu po bradu. Podívá se na mě sice mile, ale kolem něj se rozprostřela děsivá aura, které se ani nezaleknu. „Co takhle omluva, Catharin?" fakt z něj šel strach. Nehnu ani brvou. „Nemáš stát uprostřed vchodu." Opřu se do něj bez rozmyslu. Lidé kolem nás procházejí s velkým obloukem, občas uslyším: Ona narazila na Ivana. To špatně dopadne. „Jestli mě omluvíš, přijdu pozdě do třídy." Obejdu ho, když mi věnuje pohled tohle-jsi-udělala-naposled. Bylo mi to jedno, spěchala jsem, protože kvůli tomu otravovi s dětskou tváří, jsem málem přišla pozdě. Ke třídě dorazím těsně před zvoněním celá udýchaná. Můj „skvělý" orientační smysl se projevil, takže než jsem našla moji třídu 2-A trvalo to deset minut. Asi za minutu uslyším učitelku. „Catharine-san." Nadechnu se, vydechnu a vstoupím do třídy. Stoupnu si před třídu a ukloním se. „Těší mě. Jmenuju se Catharine Saltykov. Postarejte se prosím o mě." Třída zahučela vzrušením. „Máte tady na novou studentku nějaké otázky?" ukáže na mě levou rukou, ale já se na ní kouknu ledovým pohledem s úsměvem. Ihned dá ruku dolů. „O, já mám jednu." Uslyším takový naivní hlásek zezadu. „Ptej se." Kouknu se na chlapce s brýlemi. „Máš docela zajímavé jméno. Kdo byli tví rodiče?" něco podobného jsem čekala. „Jsem míšenec. Má matka byla Francouzska a můj otec Rus." Všichni pohlédli na dva lidi. Při jednom z nich jsem poznala toho, na kterého jsem narazila už ráno. „Máš nějakého přítele?" zeptá se klučina s vlasy po ramena. „Ne, momentálně jsem nezadaná." Usměju se, hlavu dám trochu na stranu. „Na ostatní otázky vám odpoví o přestávce. Catharine-san, posadíš se vedle.." zapřemýšlí učitelka Elizabeth.

„Mě." Přeruší ji ten otrapa z rána. „Sedni si vedle Ivana." Neřeknu ani slovo a posadím se vedle něj. Chvíli mě pozoroval, ale po zbytek hodiny nic neříkal. Byla jsem za to ráda. Zatím se nic šíleného nestalo. Pak přišla přestávka a já si uvědomila, že jsem druhá holka ve třídě. O pauze za mnou přišlo jako první napůl spící stvoření. „Ciao! Já jsem Feliciano. Trochu tě provedu po škole." Nestihla jsem ani nic namítnou. Vzal mě za ruku a táhnul pryč ze třídy. „P-p-počkej, Feliciano!" někdo mě chytne i za tu druhou, avšak ten stisk byl natolik silný, že jsem sykla bolestí. „Feliciano-kun." Ucítím velmi známý mrazivý pocit za krkem. Stačil jeden pohled na Feliciana, ale ten byl dávno na druhé straně chodby a volal něčí jméno. „Tak chto vy pokazyvayete?" začne na mě rusky, což mě dost překvapí. „Klass, gde u nas yest' chasy i vkhod na kryshu." Oplatím mu to. Beze slova mě zavedl, kamkoliv jsem chtěla, jen občas zrychlil. Asi to bylo kvůli té holce, co mě provrtávala vražedným pohledem. Když byla poblíž, zdál se mi roztěkaný. Úplně nakonec mi ukázal vchod na střechu. Zdálo se mi to od třídy jako neskutečná štrecha. „Spasiba, Ivan." poděkuju mu s úsměvem. „ Pozhaluysta." Odpoví. Využiju toho, že je delší přestávka a sednu si na okraj. „Už můžeš jít zpátky." Nedívám se na něj, jen si vychutnávám studenější vzduch. „Dlužíš mi omluvu za to ráno." Zase začne a mou otázku odpálkuje. „Už jsem ti řekla, neměls tam stát." kolem hlavy mi zničehonic plandá konec bílé šály. „Catharine." Ozve se za mnou, s tím mě i chytne kolem krku a zvedne do vzduchu. Chytnu ho za ruku a snažím se stisk uvolnit. „Něco jsem řekl, da?" jako bych se dívala na sebe. Chtěla jsem víc, víc, víc, mnohem VÍC. „Řekla....jsem...ti....tak tam.....nestůj...." dostanu ze sebe jen to nejdůležitější. Využiju své mrštné postavy a kopem mu vykloubím rameno. Sykne a pustí mě. V zápětí si ho nahodí zpátky, stojíme proti sobě. „Musím tě naučit poslouchat." Ten jeho dětský výraz mě už pomalu začínal srát. „Ty nichego. Tol'ko zarosshiye rebenka." To ho dopálilo, což byl můj cíl. Zachránilo ho zvonění. Projdu s klidem kolem něj. Ivan svůj klid neudržel a pokusil se mě trefit pěstí. Rychle zareaguju, kleknu si, podrazím nohy a rozkročím se na něj. „Víš, kdo má teď na vrh, da?" z podkolenek vytáhnu maličkou dýku, kterou mu přiložím ke tváři. „Po druhé nebudu taková shovívavá." Jeho pohled stál za vše. Jako bych se dívala do zrcadla. Fialové oči, které jsou nevinné i plné nenávisti a zlosti, překrytou dětskou tvářičkou. Vlasy mu krásně padaly do tváře a šála mu zahalovala konec brady. A ty...červené tváře...? V tu chvíli jsem si uvědomila, že sedím na jeho klíně jen v mini sukni. Okamžitě jsem červená jako rajče. Rychle z něj vyskočím. „Nic se nestalo, jasný?" to je tedy trapná situace. Oba to víme. „Da. Nic se nestalo." Otočím se a rychle utíkám do třídy. Ivana nechám na střeše sedět a hledět na mé pomalu mizící záda.

Další hodiny jsem trávila už bez něj. Mezitím jsem se seznámila s Alfrédem, Francisem a Arthurem. Alfréd je ten, co se ptal na mé jméno a Francis na můj milostný život a podle našich rozhovorů, to vypadá, že hodlá přestat. Arthura jsem potkala na hodině vaření. Měli jsme zrovna spojené hodiny, protože jejich učitel chyběl, byli s námi. Ze začátku jsem nechápala, proč s ním nikdo nechce být ve skupině na vaření, tak jsem se obětovala a byla s ním. Po první várce jeho „speciálních čoko sušenek", ostatní chápu. Tak měl raději na starost udělat jen těsto, které se mu nějak podařilo proměnit na kámen. Nepochopitelné věc, kterou dokáže udělat jen on. Na konci hodiny se u mě objevil Francis. „Catharine-chan, pojď, pomůžu ti, zahodit tvé břemeno osamocení." Se slovy mi podal červenou růži. Ve vteřině se do něj opřel Arthur. „Hej, ty nafintěnej Frantíku, mazej od ní." Nemohla jsem dělat nic, jen je sledovat. „Co to jen říkáš, chibi. Neříkej, že na mě žárlíš."

Nejspíš tohle zacházelo dál, než mělo, ale do jejich debaty se nemíchám. Nevšímám si jich. Poslední dávku sušenek udělám sama a pomalu se vytratím. Poslední hodina dne byl jazyk. Vybrala jsem si ruštinu, protože i když mluvím plynule, nějak se mi nechtělo učit další jazyk. Po cestě do jazykové učebny potkám asi stejně vysokého blonďatého muže. „Promiňte. Chci se zeptat, kde najdu ruštinu? Nějak jsem se ztratila." Chvíli na mě zírá, a pak mu konečně blikne. „Ty jsi ta co byla s Ivanem...." Nechápavě kouknu. Co s ním všichni mají? Zas tak strašidelný není......možná. „Ruština je hned na konci chodby napravo." Ukáže. Vzpomínám si, že jsem ho viděla při příchodu do školy. Usměje se. Nejspíš věděl, nad čím přemýšlím. „Asi tě nebudu učit, ale představím se. Jsem Ludwig Beilschmidt. Učím tady němčinu a tělo..." zaslechnu jen jméno a pádím do třídy. Rozevřu dveře, ale narazím do někoho - zase. Tentokrát nespadnu, jen zavřu oči. „Stihla jsi to tak akorát včas, Catharine-san." Bohužel hlas jen trochu slyším, poněvadž jsem utopená v obřích prsou. „Katyusha-sensei, omlouvám se, trochu jsem se ztratila." Povede se mi trochu zvednout hlavu v jejích prsou. „To je v pořádku." Pohladí mě po hlavě a pošle do třídy. Nikoho jsem tam neznala. Když vlezu do třídy, všichni se najednou začnou bát. Nevím, co jim přelétlo přes nos, ale pro jistotu si sednu do poslední lavice. Sousedi se odšoupnou dál. Zvykla jsem si na to, takže si toho ani nevšímám. „Catharine-san, můžete zítra tohle předat vašemu třídnímu učiteli?" položí mi na stůl papír a zbytek hodiny probíhá v klidu. Občas se mě na něco v ruštině zeptá, ale bez váhání ji odpovím. Poznala, že není třeba mě zkoušet, nechala mi zbytek hodiny volný. Pročítám občas ten papír: Oznámení o výletu do zahraničí. Místo: Rusko, Moskva. Délka pobytu: 14 dní, cena..... Má noční můra se splnila.