Divná škola

Part 2

Další den jsem dala Elizabeth-sensei ty papíry ohledně výletu. „Catharine-san, děje se s vámi něco? Nevypadáte moc dobře." Zeptá se učitelka, když jí předám papíry ohledně výletu. „Jen je mi trochu nevolno. Zajdu si na ošetřovnu." Podržím se za bolavou hlavu a vyrazím na ošetřovnu. Mám trochu závratě. Občas se opřu o stěnu. Motá se mi hlava, skoro nemůžu dýchat. „I.....van...." stačím říct, než spadnu do bezvědomí. Avšak místo tvrdého přistání, ucítím něčí teplo a ruce, které mě chytly a nenechaly spadnout.

Probudím se v posteli. Kolem mě je jen bílý závěs. „Jak jsem se sem dostala...?" pokusím se posadit, ale má hlava protestuje. Bolí mě, jako kdyby mi do ní kopl býk. Znova si lehnu a překulím se na pravý bok, na kterém mě čeká překvapení. U nohou mi spí Ivan. „Ivane....."opakovaný marný pokus o posazení, se samozřejmě nepovedl. Tak se jen schoulím a dívám se na jeho spící tvář. Najednou se odhrne závěs. „A vidím, že jsi už vzhůru." Stál tam další neznámý člověk. „Jsem Yao. Dělám tady doktora. Tady Ivan tě donesl a nějak tady zaspal." Usměje se na mě, na Ivana střídavě. „Ivan mě donesl..?"koho by to nepřekvapilo. V klidu oddychoval a spal jako malé dítě. „Ale řeknu ti, je to u něj docela nezvyklé?" nejspíš nahlas zapřemýšlí, ale mě tím zaujme. Přes opakované výstřely bolesti do hlavy se posadím. „Jak jste to myslel?" i mi je to divné, avšak pořád mi nějak nedochází. Co tam dělal? Nevěděl o tom výletu, papírech a ani jsem ho neviděla ráno u brány nebo ve třídě. Jak věděl kde jsem? „Víš, Catharine, znal jsem ho ještě jako malého kluka. Když byl malý, žil se svými dvěma sestrami, avšak po nějaké době, je ta starší opustila. On utekl a pokusil se žít na vlastní pěst. Já jsem byl už tou dobou dospělý, takže jsem za ním občas chodil a kontroloval ho. Asi tehdy mu na mě začalo záležet a naopak. Ale........chyběla mu jedna věc." Zadíval se na Ivana a usmál se. „Přátelé. Pár jich měl, ti všichni mu však postupem času utekli. Prý pro ně byl příliš strašidelný a chladný. Naštvala ho každá maličkost, jenže on si ji neuvědomoval. Nevěděl, co dělá špatně nebo dobře.

Takže když začal chodit na tuhle akademii, trochu se změnil. Lidé se s ním začali bavit, ale pořád se ho báli. Z toho usoudil, že se nemusí o ostatní starat. Proč by taky měl? Co by z toho měl. A proto mě překvapilo, když se tu vřítil s tebou v náruči. V očích měl strach, ale ne o sebe. O tebe. Nikdy jsem to u něj neviděl. Je to zvláštní uklidňující pocit." Uvědomím si, jak moc jsme si podobní. Taky to měl těžké, s rodinou, přáteli. Neudržím slzy a začnu potichu vzlykat. Bolesti hlavy si už nevšímám. „Proto tě chci poprosit. Catharine, zůstaň jeho přítelem." Utírám si neutuchající slzy do rukávů. „Dobře." Kývnu. Yao byl nejspíš spokojen, poněvadž po mé odpovědi odešel a nechal mě s Ivanem o samotě. Položím mu ruku do vlasů a zamotám si je do prstů. Nechci ho vzbudit, ačkoliv si všimnu zapadajícího slunce. Nejspíš jsem prospala celý den, no, a že se divím, když jsem už čtyři týdny normálně nespala. Vzdychnu. Vlasy má příjemně hladké. Oproti mým, jsou poměrně kratší a světlejší. Lépe se s nimi hraje. Najednou něco zamrmlá, avšak nerozumím mu ani slovo. „Děkuju, Ivane. Tohle ti budu muset nějak oplatit." Trochu se nad něj nahnu, abych ho políbila na tvář, ale s jedním jsem nepočítala. Když se nahnu a jsem od něj pár centimetrů, koukají se na mě fialové zářící očka. „To budeš muset." Usměje se. Chytne mě za hlavou a políbí mě na rty. V tu ránu jsem červená. Přestože se chci odtrhnout, nemám proti němu pražádnou šanci. V okamžiku se zvedne a já se nějak ocitnu pod ním, při čemž mě nepřestal líbat. Zkoušel, jak daleko může zajít. Po chvíli přestal a hleděli si navzájem do očí. Já si okamžitě dala ruku před pusu. „Co si myslíš, že děláš?" můj hlas je roztřesený, rty červené a o obličeji nemluvě. Věnuje mi nechápavý pohled. „Sama jsi říkala, že mi to nějak oplatíš, da?" ten nevinně vyhlížející kluk, byl pod povrchem ďábel. „Ó, neříkej mi, to byl tvůj první polibek?" cokoliv červeného by proti mně v tu chvíli bylo bledé. Naštvu se a oběma rukama ho bouchnu do břicha. „Ty jeden ..." Ivan se zatím skácel z postele, která nebyla tak vysoká, takže mu nic nebylo. Krom mé rány, samozřejmě. Jenže při mém pokusu vstát se opět svalím na postel. Takovou bezmoc nikdo nechce v mé nynější situaci zažít. Ivan se jen uchechtne a zcela v pořádku vstane. „Cath, tohle mě jen tak nesloží." opře se o postel a nahne se nade mě. Na nic moc se nezmůžu, tak jen čekám, co má ten blb v plánu. Kouknu na něj pohrdavým pohledem. „Ostav'te menya v pokoye." řeknu mu rusky a on se zastaví. „Můžeš na mě mluvit normálně." přiblíží se blíž k mému obličeji. „Vím, ale musím trénovat." naštve ho, že jej neberu vážně a nejspíš se mu i vysmívám. Najednou se odtáhne a jde ke dveřím. „Co to děláš, Ivane?" přes bílé plátno, které odděluje postele na ošetřovně, nešlo nic vidět. Ani mi moc nepomáhalo to světlo. Spíš naopak. Chvíli byl klid, ale pak jsem slyšela cvaknout zámek. Kroky se ke mně pomalu blížily. Skoro jsem ani nedýchala od toho, jak jsem byla nervózní. Netušila jsem, čeho je ten kluk schopný, co mi může vše udělat. Nezbývalo nic jiného než čekat.

Sice to bylo jen pár sekund, ale mně se to zdálo jako hodiny. Když se odhrnul závěs, někdo mi skočil po krku. Mazlil se a já neměla vůli odporovat. „Ve~. Jsi v pořádku?" Odstrčím Feliho a i s bolestí hlavy se posadím. Po chvíli se mi vrátí ostrý zrak a všimnu si ještě Alfréda a Francise. Podiveně na ně koukám s Felim okolo krku. „Co tu děláte, lidi?" pohled mi okamžitě vrátí. „Ty se nám divíš? Spala jsi skoro dva dny! Měli jsme o tebe strach." vyprskne Alfi s naštvaným výrazem. Francis jen mávne rukou a posadí na postel. Mile se usměje se, ruku mi položí na hlavu. „Přesně, jak říká, Catharine-chan. Jsme tví přátelé, nechej nás se o tebe strachovat." usměje se na mě Francis. Posadí se na postel a vlasy odhrne si vlasy z obličeje. Jeho slova mě dojala, protože jsem až do teď žádné přátele neměla. Skočím na něj a obejmu ho kolem krku. „Merci....Francis." pohladí mě po vlasech a usměje se. Alfréd nás jen pozoruje s úsměvem od ucha k uchu. Nevím proč, ale začíná mě tím štvát. Odtrhnu se od něj a sednu si jako čičina. Najednou mi bleskne hlavou. „Kde je Ivan?" vyskočím z postele, ale hlava mě sklátí k zemi. Alfréd mě zachytí. Chytí mě kolem pasu a dá si mou rukou zezadu za krk, abych nespadla. „Ivan odešel chvíli před námi, když nás viděl odcházet. Vypadal celkem naštvaně při pohledu na nás." mám chuť jim říct, důvod jeho vzteku, ale riskovat, že při dalším střetu s Ivanem došel dál? Ne, díky. „Asi mu došla vodka." pousměju se dost blbě v naději, že mi úsměv sežerou jako Ivanovi.