Klečí na kolenou u jakési malé zídky. Ruce má přivázanéné neznámými, černými okovy. Jsou z něj vidět jenom obrovská černá křídla. Tisíce, desetisíce, miliony černých peříček.Mezi nimi prosvítá pár stříbrných , jako hvězdy na noční obloze. Vedle něj sedí dívka. Její křídla jsou bílá, ale úplně. Na hlavě jí sedí koruna ze spleteného ostnatého drátu. Tato dvojice vypadá, jako kdyby někdo proměnil sochy z hřbitova na lidi. Na vyvýšeném pódiu stojí starý obtloustlý chlapík. Zvedne listinu a čte:,, Andělé jsou pro naše okolí nebezpeční. A proto se nejvyšší rada rozhodla, že musí být okamžitě smeteni z povrchu zemského." Ten muž právě odsoudil tisíce bezmocných andělů k smrti a usmívá se. Ten muž, kterého nenávidím a nejradši bych ho chytl pod krkem je můj otec. Já jsem z krve té zrůdy. Sám byl dříve andělem, ale nechal si svá křídla odstranit. Zatímco se mě snažil vychovat jako člověka, matka se mě snažila skrývat. Ona nebyla andělem, ale milovala mě , jako své jediné dítě. Ta zrůda znovu promluvila: ,,První mrtvý anděl, bude můj syn. Ano, jsem pro blaho lidu ochoten obětovat svého vlastního, milovaného syna." Porota zavzdychala. Moje smrt mu vlastně přišla vhod. Už jsem to nemohl vydržet. Po bílých dlouhých prstech mi začaly přebíhat temné stíny. Kov se začal rozpouštět. Z mých rukou vyšlehly obrovské temné sloupy stínů. Ty se zformulovaly do jednoho obrovského tornáda. Tornádo bralo všechno. Uprostřed toho všeho stály jen tři netknuté osoby. Já, ta holka a můj otec. Třemi rychlými kroky jsem se před něj postavil a chytil ho pod krkem. Všechna temnota ze mě vstoupila do něj. Rozpustil se jako ten kov. Nic jsem necítil, jenom divoké, nespoutané potěšení. Ta holka mě chytila za ruku a běžela se mnou ke dveřím. Metr před dveřmi jsem zjistil, že jí trčí ze srdce dýka. Ta dívka se začala rozpouštět. Přiklonila se k mně a řekla: ,, Budu tvůj stín." Pohltil mě smutek. Neznal jsem jí, ale přesto jsem chtěl brečet. ,,Běž!" Křikla ne mě. Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl. Na zemi byl stín. Byl zvláštní, protože se nehýbal stejně jako já. Poznal jsem jí. Na hlavě měla stín ostnaté koruny a v ruce kosu. Byla to ona, ale bez křídel.
Já vím, je to hodně věcí najednou, ale i tak doufám, že se vám to líbilo.
J.V.
