Desetiletá Jacqeline sedí na zemi, nohy má v tureckém sedu, vlasy pečlivě sčesané za uši a místo očí dvě bílé, mléčné, jako skleněnky vypadající oči. V ruce srží malou destičku popsanou braillovým písmem, po které sem a tam přejíždí prstem. Při přejetí po jednom obzvláště dlouhém řádku se usměje. Všude je klid a mír. V jejích snech pořád existuje příroda, listy šumějící v rytmu zpěvu ptáčka, který hlídá svá vajíčka a srnka, která přebíhá po travnatém paloučku. Ví, že brzy zemře. Po celém těle se jí rozlézá zrádná rakovina, která zahubila jejího otce, matku dvě sestry a v tu dobu ještě nenarozeného bratříčka. Sedí v jediném domě, který vydržel i po výbuchu pumy, nastražené uprostřed polorozpadlého města.
Za cvíli si pro ni přijdou a zabijí ji. Ve svých slepých představách se jí Andělé zjevovali jako hrůzné nestvůry, schopné jakéhokoliv činu. Její otec jí vždy říkal, že andělé nejsou zlí, ale ona tomu nechtěla, a ani nemohla věřit. Zákony to nedovolovaly. Ale i přesto teď v ruce svírala destičku z jedné strany popsanou normálním a z druhé strany braillovým písmem, která jí měla zajistit bezpečí před Anděly. Bála se, neskutečně se bála, ale nedávala nic najevo. Zemře buď na rakovinu, nebo jako trestanec. Kdyby mohla, vybrala by si spíše tu první možnost.
Tak co si myslíte, zemře na rakovinu, nebo na vpád Andělů J.V.
