Now Or Never (Cole Sprouse, Cz)

1

Občas, když se procházím, pozoruju lidi. Vždycky přemýšlím o tom, jak se vlastně cítí. Cítí se někdo tak, jako já?
Vlastně se lidí bojím. Bojím se jim věřit.

A vůbec, trápí mě chodit do školy. Je to místo, kde všichni všechny soudí, kde nemůžu být sama sebou. Ale mám pocit, že všichni kolem mě se baví a jsou spokojení.
Dnes je den, kdy se slaví výročí školy. Všude kolem je spousta smějících se lidí, spousta stánků s jídlem a pitím a pak jsem tady já. Co nejdál od lidí. Mám nějaké kamarády, ale jsou to opravdu kamarádi? Možná menšina z nich. Chodím na školu plnou falešných lidí s předsudky a špatnými domněnkami. Nechci, aby mě někdo znal moc dobře. Nejspíše se moc upínám na minulost a byla jsem zklamaná tolikrát, že se bojím někomu znovu věřit.

,,Paige?" Slyšela jsem na mě křičet kamarádku Cassidy
Přiběhla ke mně a spustila: ,,Proč tady jen tak sedíš, vím, že máš teď špatné období, ale ten kluk si nezaslouží tolik tvých slz, které jsi pro něj uronila, už je to dávno, co ti udělal tu strašnou věc,chápu, že se přes to asi jen tak nepřeneseš, ale alespoň už ho nemáš neustále na očích."
Cením si toho, že se mi snaží rozumět, ale někdo, kdo si tím neprošel , nebo věci prožívá spíše lehkovážně, tomuhle rozumět asi nemůže. Ale je jedna z mála, která se snaží mi pomoct.Možná vlastně jediná.
Nezmohla jsem se na žádné slovo a šla jsem s ní za ostatními lidmi. Chvíli jsem tam s nimi pobyla, ale můj pohled zůstal na jednom klukovi. Klukovi, který na naší škole studoval ještě před rokem. Vlastně jsme se nikdy nějak moc nebavili, jen jsme občas prohodili pár slov. Ten kluk byl ale vždy tak zvláštní (v dobrém slova smyslu) a myšlenkami jinde, vždycky jsem měla touhu mu vidět do hlavy. Vsadím se, že jeho myšlenky jsou jiné, než všech ostatních lidí. Těch, co jsou jako stádo.
Stál kousek ode mě se svým kamarádem z jeho tehdejší třídy. Chvíli se naše pohledy střetly. Mám z toho zvláštní pocit, což vůbec nechápu, když se vlastně ani neznáme. Možná je to jen tím, že jsem ho rok neviděla. Vypadá jinak, než předtím. Divím se, že se přišel podívat na oslavy naší ,,úžasné" školy.
Nebyl tady ale dlouho, na chvíli jsem se otočila a on už na tom místě nestál.

*doma*

,,Paige, volal tvůj otec, pokud se mu tak dá říkat." Řekla mamka
,,Chci vůbec vědět, co chtěl?" Protočila jsem očima

,,Ptal se, jestli za ním nechcete se sestrou přijet."
,,Ne, myslím,že udělal víc, než dost, najednou se stará? Na to je pozdě."

Dobře, dneska to nevypadá na to, že by se měl můj špatný den obrátit k lepšímu. Nechtěla jsem o tom s mámou diskutovat, tak jsem prostě zalezla do pokoje, ani jsem nechtěla jídlo. Prostě jsem potřebovala přemýšlet. Vadí mi, jak se upínám na lidi. Jsem upnutá na mého bývalého už rok. Nechápu, jak k němu po tom všem můžu ještě něco cítit. Občas mám pocit, že už na něj zapomínám, ale pak stačí jen maličkost a zase jsem tam, kde jsem byla předtím. Mám pocit, že všichni lidé kolem mě by tohle neřešili, jen já mám pořád ráda lidi, kterým jsem jedno. Nebo jen neznám lidi jako jsem já. Možná by se mi to hodilo a pomohlo by mi to v tom, abych se necítila tak sama. Přála bych si, abych o tom mohla s někým mluvit,ale každý mi řekne jen tuhle blbou větu, klišé: ,,Kašli na to." Dělám chybu v tom, že hledám někoho, kdo by mě z toho osvobodil. Ale bohužel, tohle je můj boj, uvědomuji si to, možná v tomto boji jen potřebuji oporu.
To už je tolik hodin? To už tady jen tak ležím v posteli a přemýšlím už 4 hodiny? 21:21

*na mobilu se objeví upozornění*
Někdo mi napsal..

To si dělá ze mě ten vesmír srandu

Ten někdo je Cole. Ten kluk, kterého jsem dnes viděla po delší době na oslavě školy. On a psát mně? Fajn, tenhle den je fakt nějak divný.

Psali jsme si asi hodinu, ale nečekala jsem tohle. Zkrátka, tohle není obyčejný chat jako s většinou lidí typu ahoj, jak se máš,co děláš. Teda, zeptal se na to,ale zajímal se o mě víc, řešili jsme témata, která jen tak s nikým neřeším. Zaujal mě jeho pohled na určité záležitosti.
Šla jsem si dát sprchu a spát.

*ráno následujícího dne*
Stojím na zastávce a čekám na autobus do školy a koho nevidím? Cole stojí kousek ode mě. Předstírám, že ho nevidím, i když koutkem oka jde poznat, že jeho kouzelné modrozelené oči směřují přímo na mě. Nemůžu za ním přece jen tak přijít. Chce se se mnou vůbec poznat nějak blíže?
Kouknu se nenápadně na místo, kde stál. Už tam ale nestojí, kde zase zmizel?
,,Ahoj." Ozve se jeho hlas přímo za mnou