Now Or Never (Cole Sprouse, Cz)

3

Došla jsem do parku a sedla jsem si na lavičku. Začínal podzim, takže počasí se jen a jen zhoršovalo. Obloha nevypadala zrovna příznivě. Snad nezačne pršet, to by mi tak ještě chybělo. 
Z dálky jsem ho viděla přicházet. Byla jsem úplně vyklepaná a chtěla jsem utéct domů. Vůbec jsem nevěděla, co mu mám říkat nebo jak se chovat. Asi být sama sebou, já vím, ale já jsem prostě... já. 
,,Ahoj Paige." Řekl a posadil se vedle mě
,,Ahoj." Oplatila jsem pozdrav a můj stres se zvětšoval
,,Neměj ze mě strach."
,,Nemám z tebe strach."
,,Ale jsi nervózní."
,,Nejsem."

,,Nemusíš mi lhát, já jsem taky nervózní, i když to tak nevypadá."
,,To teda nevypadá." Zasmála jsem se a on se zvedl
,,Pojď." Řekl a já šla za ním

Došli jsme na místo, které mi úplně vyrazilo dech. Žiju tady už docela dlouho, ale nikdy jsem nevěděla, že taková krása v tomhle městě existuje. Zhluboka jsem se nadechla a kochala se pohledem na celé město z výšky. 
,,Nádhera, co?" Zeptal se mě

,,Víc než nádhera."
,,Nikdy jsi tady nebyla?"
,,Ne."
,,Chodím tady docela rád a vlastně i často. Když chci být sám a potřebuju přemýšlet. Docela to pomáhá."
,,Já ani nevím, co pomáhá mně. Asi nic."
,,Tohle. Necítíš se líp? Vím, že na tom teď nejsi moc dobře."
,,Máš pravdu, tohle mi hned zlepšilo náladu. A... Že víš, že na tom nejsem tak dobře? To vypadám tak hrozně?" Zasmála jsem se a podívala jsem se na něj. Moc dlouho jsem se do jeho očí dívat nemohla, protože oči všechno prozradí. Kdo ví, co by viděl v těch mých.
,,Jsi nádherná."
Tohle právě opravdu řekl? 
,,Děkuju." Řekla jsem tiše, fakt jsem nevěděla, co na to říct.
Cole se usmál a díval se na mě.
,,Copak?" Zeptala jsem se usmála se taky. 
,,Vyznám se v lidech, v tobě se vyznám taky. A myslím, že víc, než v kýmkoliv jiném. Vím, jak se cítíš. Jen o tom nemluvíš. Ale se mnou o tom mluvit můžeš. Můžeš se mnou mluvit o tvých problémech. Myslím, že se cítíme vlastně podobně."
,,Toho si vážím, děkuju. To máš pravdu, s málokým probírám moje starosti. Nechci nikoho zatěžovat hloupostmi."
,,No, mě teda určitě zatěžovat nebudeš a nemyslím si, že to jsou hlouposti. Někdy pomůže, když se někomu svěříš a nedusíš to v sobě."
Koukla jsem se před sebe a chvíli pozorovala ta světla a potom jsem se zaměřila na lidi. Lidé vypadali jako mravenci, tisíce mravenců. Zajímalo by mě, na co ti lidé myslí, co prožívají a jací jsou. Vypadá to, že i Cole něco pozoruje. Možná teď přemýšlí o tom stejném. 

Přiblížil se ke mně a dal mi ruku kolem pasu. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a jen tak jsme koukali. Po chvíli řekl: ,,Moc rád s tebou trávím čas. Měli bychom spolu trávit čas častěji." 
To má teda pravdu.
Zazvonil mu telefon. Řekl, že se omlouvá a že to musí vzít. Zvedl se a odešel kousek dál. Jsem celkem zvědavá, kdo mu volá, ale nebudu ten typ člověka, co se až moc vyptává na věci, do kterých mu nic není.

Za chvíli se vrátil zpátky a díval se nepřítomným pohledem. Podle mě ten hovor nebyl jen tak nějaký hovor. Začal se chovat zvláštně. Mluvil se mnou takovým stylem, že jsem si až myslela, že na mě během tří minut změnil názor. Musela jsem se zeptat.
,,Je všechno v pořádku?"
,,Asi ne, ale je to složitý. Složitý vysvětlit a pochopit."
,,Nebudu tě nutit, abys mi to řekl, ale chápu víc věcí, než se zdá."
,,Já vím, že ano a děkuju. Jen asi o tom všem potřebuju přemýšlet a pak ti to povím, až se zase uvidíme. Spíše mi říkej něco o tobě."
,,Nikdy nevím, co o sobě říct."
,,Chtěl bych, aby jsi mi povyprávěla o tvých myšlenkách."
,,Nemyslím si, že bys chtěl. Nejsou to pěkné myšlenky. Je to jako být v temné místnosti, nevidět na krok a snažit se najít bílý bod, světlo."
,,A víš, co to světlo je?"
,,Doufám, že na to brzy přijdu. Nebo to světlo přijde ke mně."
,,Už přichází. Bude se snažit, aby to bylo to nejjasnější světlo."
,,Tak to budu následovat, třeba mě vysvobodí z věčné tmy."
,,A co když to tak mám taky?"
,,Taky hledáš světlo?"

,,Mám pocit, že jsem ho už našel."
Chvíli jsme mlčeli a potom jsme se smáli, vlastně docela nahlas. Ono to je celkem komické, mluvit o svých myšlenkách takhle. Cítím se s ním skvěle a že můžu být sama sebou. Takhle jsem se necítila už dlouho. 
Ještě jsme si povídali a pak jsme už museli jít. Doprovodil mě a když jsem se už chtěla rozloučit, chytl mě za zápěstí a řekl: ,,Děkuju ti za dnešek."
,,Já děkuju." Odpověděla jsem
Už jsem chtěla jít,ale moje zápěstí stále nepustil. Chvíli se mi díval do očí a potom mě objal. Pevně. Cítila jsem se bezpečně, jakoby mi už nikdo nemohl ublížit. Ovšem až na něj.