Byl to vysoký muž. Jeho statná postava se rýsovala proti šedé obloze, takže vypadal spíše jako stín.
„Jmenuji se Abe Johnson. Jsem tady kvůli Siryah.“ Jeho hlas byl pevný a silný. A přesto tak sametově hedvábný, že byla radost ho poslouchat.
„Pojďte dál, pane Johnsone,“ vyzvala ho sestra a ustoupila, aby mohl vejít. Abe Johnson vešel. Z dlouhého černého kabátu mu na zem odkapávala voda, ale nikdo si toho nevšímal. Sestra ho vyzvala, aby ji následoval. Šel za ní. Všechny dveře, kolem kterých prošli, se zdály stejné. A taky napohled byly. Ale Abe věděl, že míří k těm na konci chodby. Tam, kde se na židli krčila sedmnáctiletá Siryah Johnson. A i ona věděla, že tam Abe je. Ale její mysl byla moc slabá, aby mu mohla vyslat jakýkoli zřetelný signál, či dokonce odpověď. Navíc byla tak zmatená, netušila, co se děje. A on je tady, aby ji vše naučil.
Sestra otevřela, aby Abea vpustila dovnitř a hned dveře zavřela. Přesně jak předpovídal - Siryah seděla na židli pod oknem, naproti stolu ředitelky ústavu. Dívala se na něj. Propalovala ho pohledem a on jí ho oplácel. Cítil, jak je zmatená. Hrnaničilo to se šílenstvím, do kterého by dozajista upadla, kdyby se tady neobjevil on.
Vše bude v pořádku, pomyslel si. Siryah vytřeštila oči. A pak bylo jejich spojení přerušeno.
Abe se zamračil. Byl silný čtenář myšlenek, ale tato náhlá ztráta myšlenkového propojení byla nová. Doposud ji nezažil. Siryah na něj dál hleděla a on měl pocit, jako by se mu ta křehká dívka přehrabovala v hlavě.
Ze zamyšlení ho vytrhl hlas ředitelky. „Pane Johnsone, jsem ráda, že jste tady. Posaďte se,“ vyzvala ho a on se posadil na židli vedle Siryah. „Říkal jste, že si chcete vzít Siryah k sobě. Jste si tím jistý? Bohužel stále nevíme, co za tím stálo, Siryah stále bere silné léky. Pokud je nebere, její...stavy se opakují,“ vysvětlovala ředitelka, zatímco nahlížela do papírů, které měla na stole.
„Ano, jsem si jistý. Myslím, že jí bude lépe u mě doma, kde to zná.“ Abe při té lži ani nemrkl. Snažil se znovu navázat spojení se Siryah, ale nešlo to. Cosi její mysl blokovalo a Abe předpokládal, že by se mohlo jednat o prášky, pod kterými Siryah udržovali. Ale bylo tady určité riziko. Pokud Siryah promluví, je vše v háji. Protože ona moc dobře ví, že žádného strýce nemá. Že její otec, Daniel Johnson, byl jedináček. Jen jedno slovo.
Přestal se pokoušet o napojení a rozhodl se, že všechnu svou schopnost vynaloží na ředitelku.
„Jak myslíte.“ Sklapla složku a Abe cítil, jak se jí značně ulevilo. „Musíme teď -“
„Mohli bychom papírování vyřídit jindy? Rád bych Siryah zavezl domů ještě za světla.“ Upřeně hleděl ředitelce do očí. Jeho druhá, a poslední, schopnost zafungovala skvěle. Manipulace mu šla vždy lépe.
„Ale samozřejmě. Sestra vám dá recept na léky, které Siryah bere. Zastavte se pro ně co nejdříve,“ kladla mu na srdce a postavila se, aby je mohla vyprovodit.
Abe se zvedl a podal Siryah ruku, aby jí pomohl vstát. Hlavně klid, holka. Jen co si ta slova pomyslel, Siryah ho probodla pohledem a vstala. Zachytila se jeho ruky. Abe si v duchu oddechl.
„Kdyby něco, volejte,“ vybídla Abea ředitelka a rozloučila se.
Siryah se opírala o Abeovu ruku a mlčela. Mlčela i když mu sestra předávala recept a její složku. Stále pršelo. Abe ji vedl k autu, které nechal zaparkované před ústavem. Když chtěl otevřít dveře na straně spolujezdce, Siryah ho přerušila: „Zvládnu to.“ Spěšně nasedla do auta a zabouchla dveře. Zavřela oči a zaposlouchala se do kapek bubnujících na střechu auta. Snažila se udržet se v klidu, nepanikařit. Slyšela, jak Abe nasedl vedle ní. Chvíli bylo ticho, nejspíše čekal, že dívka vedle něj promluví, ale ta dál mlčela. Nastartoval tedy a rozjel se pryč z areálu.
„Jmenuješ se Abe, ale ne Johnson,“ pronesla dívka klidným hlasem. Švihl po ní pohledem. „Nemůžeme si o tom promluvit až doma?“
„Doma,“ ušklíbla se kysele.
Povzdechl si. „Dylan. Abe Dylan.“
Přikývla a hleděla na silnici. Abe najednou ucítil její mysl, zase byla volná a přístupná. Zamračil se. Že by léky přestaly fungovat takhle najednou?
„Já nevím,“ řekla tiše. A Abe věděl, co tím přesně myslela. Že neví, co se stalo tu noc, kdy se na jejích rukách objevily písmena a podivná tepající modř. Že neví, jak se to stalo, že její peřina začala hořet. A její rodiče. Že neví, proč jsou mrtví. Že neví, co se s ní děje. A neví, kdo je on, ale chce mi věřit. Protože jediné co teď ví je, že on na všechny tyto otázky zná odpovědi.
