Siryah seděla na kuchyňské židli, v rukách držela velký modrý hrnek plný horkého čaje s citronem, který jí podal Abe. Hleděla na nelkidnou hnědou hladinu a srovnávala ji se svými pocity. Také jí přišly tak vratké, tříštící se a po málem doteku umírající.
Abe stal opřený o linku a sledoval dívku před sebou. Byla tak mladá a tak zranitelná. Věděl, že ji zachránil právě včas. Teď ale bylo nutné uvést vše na rovinu.
„Siryah,“ oslovil ji jemně. Zvedla své tmavé oči od čaje a podívala se na něj. Vypadala unaveně. Rozhodl se, že se jí teď v hlavě hrabat nebude a doufal, že Siryah udělá to samé. Vlastně ani nevěděl, jestli sama ví, že umí číst myšlenky.
„Potřebuji, abys mi řekla vše, co se stalo,“ sdělil jí. Zavřela oči a zavrtěla hlavou.
„Jsem tak zmatená.“ Odlepil se od linky a pomalu k ní přešel. Nejistě se dotkl jejího ramene. „Já vím,“ řekl tiše. „Chci ti pomoct.“ Zhluboka se nadechla a unaveně se na Abea usmála. „Dobře.“
Stáhl ruku, vysunul židli a posadil se vedle dívky. Chvíli bylo ticho. Siryah ukazováčkem přejížděla po uchu hrnečku a ten malý pohyb jí dodával alespoň trochu jistoty.
„Stalo se to všechno najednou. Přišlo to jako letní bouřka. Nejdřív nic a pak člověka zasáhne. Nečekaně, ale prudce,“ začala, aniž by muži vedle sebe věnovala jediný pohled. Bylo to tak pro ni lehčí.
„V tu noc... Spala jsem. Byl to takový ten těžký spánek, jako bych měla horečku. Ale byla jsem v pořádku. Teda až na ruce. Měla jsem pocit, jako by každou chvíli měly začít hořet. Pálily, ale než se ta bolet stačila stát nesnesitelnou, další vlna, tentokrát ledová, je zchladila. Střídalo se to. Pak najednou začala hořet peřina. Nevím, jak se to stalo, ale prostě chytila. A já omdlela.
Probudila jsem se až v nemocnici, kde mi řekli, že moji rodiče uhořeli. Byla jsem připoutaná k posteli, v úplně holé, prázdné místnosti. Nadopovaná léky. Ikdyž jsem byla úplně v pořádku.
Pak mě odvezli do ústavu. Když mi vysadily léky, ty stavy se vrátily. Zase ten oheň a led. Ale než se stačilo něco stát, dali mi sedativa a já usnula,“ umlkla.
„Umíš si to nějak vysvětlit?“ zeptal se Abe. Siryah mu věnovala nevýrazný pohled, který Abe hned pochopil.
„A co...myšlenky?“ nadhodil opatrně.
„Mé? Pořád jsem omámená z těch prášků, někdy se mi pletla realita a fantazií. Třeba v té kanceláři. Měla jsem pocit, jako bys na mě mluvil. A přitom...“
Abe vstal. Vypadalo to horší, než si myslel. Siryah zatím ani nevěděla, že nějakou moc má, vše sváděla na léky, kterými ji už hodnou dobu krmili. Nevěděl, co má dělat. Nemohl ji nechat v nevědomosti dál, její schopnosti tady pořád byly, číhaly za rohem. Bylo jen otázkou času, než přestanou fungovat léky a ony se vynoří ze stínů.
Zase si sedl.
„Potřebuji, abys mě teď pořádně vnímala, Siryah.“
„Jsem tak unavená.“
„Já vím, ale je to důležité.“ Vycítila jeho naléhavý tón a přinutila se bránit spánku, který se jí začal zmocňovat.
„Jak už víš, jmenuji se Abe Dylan,“ začal. „Je mi třicet pět a vyrůstal jsem v Dakotě. Ze začátku jsem ani nepoznal, že bych byl jiný. Byl jsem normální kluk, kterému všechno lehce procházelo. Mohl jsem komukoliv namluvit skoro cokoli a on by mi to uvěřil. Proboha, mohl jsem, můžu, tomu dědovi,“ ukázal ven z okna na starého muže, který venčil malého psa. „namluvit, že Slunce je černé a on mi bude věřit.“ Siryah na něj hleděla. Únava byla pryč, ale v hlavě teď měla ještě větší zmatek.
„Jsem totiž Anomál. Mám schopnosti, které normální lidé nemají. Mohu lidi manipulovat a umím číst myšlenky.“
Nastalo ticho. Dívali se na sebe a ani jeden nevěděl, co říct.
„Já...“ ozvala se Siryah.
„Ano,“ odpověděl Abe na nevyslovenou otázku. „Jsi Anomál.“
Siryah se zatočila hlava. „Jaké jsou mé schopnosti?“
„Nevím, vyvíjí se. Ale myslím, že umíš číst myšlenky - stejně jako já.“
„Ten oheň.“
Přikývl. „Nejspíše je to tvá další schopnost. Musíš se jí naučit ovládat, žít s ní. A pro jsme tu já, abych ti s tím pomohl.
Na celém světě existuje kolem tisíce Anomálů. Někteří své schopnosti ani neobjeví, další je zase neovládnou. Proto mladé Anomály hledáme a učíme je. Říkáme si Průvodci.“
Siryah na něj hleděla a v očích se jí zatřpytila slza. „Mám strach.“
