Sebevrazi

První - Terence

Stál na mostě v zimním kabátu, v naprosté tmě a chladném počasí. Pozoroval, jak si mírný vánek hraje s temnou, téměř klidnou hladinou, a vytváří na ní jemné vlnky. Cítil také, že vánek se prohrabává jeho vlasy, a zamotává je dohromady. Bylo mu to ale jedno. Neřešil vlasy, neřešil to, jak nepřívětivé je dnes počasí. Řešil jen to, že „dnes" je poslední den jeho života.
Pomalu zvedl hlavu od říční hladiny a obrátil zrak k obloze. Svítilo na ní několik hvězd, připadal si, jako by se v prosvětlené místnosti zakryl temně černou látkou nepravidelně propíchanou špendlíkem.

„Ach, hvězdy. Tak chladné..." povzdechl si. „Brzy se k vám přidám, tam nahoře, pokud mě teda nepošlou dolů." dodal ještě, snad už ani ne ke hvězdám, jako spíš k sobě. Stočil svůj zrak zpět k temné říční hladině zčeřené vánkem. Pomalu se chystal ji rozčeřit mnohem více.
Chvíli jen stál u chatrného zábradlí, které ho svou nestabilitou jen jakoby ponoukalo k onomu činu. Začínal se bát, že by snad mohlo prasknout, a jeho život nemilosrdně utnout dříve, než by si přál. Neopřel se tedy o zábradlí a o krok od něj odstoupil.
Zavřel oči a přemýšlel. Jeho myšlenky byly témeř nepostřehnutelně podkresleny tichým šploucháním vody narážející na břeh.

Zamyslel se nad minulostí, nad uplynulými dny, které byly plné... ničeho. Monotónnost jeho dnů byla přímo ubíjející. Každý den chodil do práce, kde zůstával nedoceněn, vracel se do bytu, kde na něj nikdo nečekal.

'Nikdo si ani nevšimne, když tu nebudu,' pomyslel si.

Otevřel oči a znovu zaměřil svůj pohled na řeku. Vánek ustal, a hladina byla klidná. V hvězdné záři se leskla jako naleštěné sklo.

Postoupil o krok kupředu. Tentokrát se o zábradlí opřel. Dřevěný plůtek zlověstně zavrzal, ale nerozpadl se.

Přelezl zábradlí a pověsil se na něj celou svou vahou. V dřevě zapraštělo, ozvalo se křupání a zábradlí se zlomilo.

Krátce vystrašeně vykřikl. Vidina blízké smrti ho na okamžik vyděsila, ale ještě než dopadl, byl už v klidu. Smířil se s tím, že zemře.

Dopadl do vody. Hladina už najednou vůbec nebyla klidná, vlny od místa jeho dopadu se rychle šířily. Ty první došly až k břehům, na které donesly trochu své vody. Další už nebyly tak velké a rozplynuly se dříve.

V okamžiku styku s hladinou měl pocit, jako by mu do celého těla dala facku obrovská ledová ruka, která ho hned sevřela v pěsti, z plic mu vyhnala všechen vzduch, a jeho srdce přinutila vynechat několik úderů. Lapavými nádechy vehnal do prokřehlých plic studený večerní vzduch. Pak ale přemohl pud sebezáchovy a ponořil se. Hladina se nad jeho tělem uzavřela.

Kabát velmi rychle sákl vodu, a začal ho táhnout ke dnu. Jeho tělo sebou ještě trhalo v poslední vlně odporu. Pak ho ale studená voda naprosto ochromila, zachroptěl, vdechl vodu, a po chvíli přišlo bezvědomí.

Hvězdy opustily temný plášť Noci a vydaly se přivítat nového člena.

O pár hodin později a několik kilometrů dále

Voda ho vyplavila na mělčinu. Ležel tam ve vodou nasáklém kabátu, s mokrými vlasy potřísněnými krví z posmrtných ran od kamenů, jichž bylo říční koryto plné. A skrz mraky se prodraly první ranní sluneční paprsky, které jemně pohladily jeho mrtvolně bledou tvář.

Zdálo se, jako by se snažily něco říct.

"Jsi tam, kde jsi chtěl být. Tak tedy vítej."