Sebevrazi

Třetí - Patricia

Seděla na stoličce v nemocničním pokoji. V levé ruce držela kapesník, kterým si otírala oči, v pravé ruce držela ruku svého mladšího bratra. Ten ležel na posteli, na bílém povlečení, s hlavou na bílém polštáři, přikrytý bílou pokrývkou, v bílém nemocničním mundúru. I stěny pokoje byly sterilně bílé. Patricii to připadalo, jako by si všichni něco nalhávali. Moc dobre věděla, že v této situaci by černá byla vhodnější. Její bratr umíral, a na celém světě byla jen jedna věc, která tomu mohla zabránit - nová ledvina.
Michael měl už od narození jen jednu funkční ledvinu. S tím by se dalo žít, ovšem už ne s tím, co se mu stalo před několika dny. Michael miloval koně už odmalička. V pěti letech byl poprvé v sedle, a od té doby v něm byl každou chvilku volného času. Jezdíval na své klisně Sunrise, se kterou se seznámil, když byla ještě hříbě. A při jízdě na ní se mu taky stala nehoda.
Vracel se z projížďky po silnici, jako vždycky. Sunrise byla klidná za každé situace, ovšem když kousek od ní zatroubilo auto, lekla se a vzepjala na zadní. Michael, který klisně bezmezně věřil, vypadl ze sedla, protože se ničeho nedržel. Jelikož šli po kraji, dopadl zády přímo na svodidla, a aby toho nebylo málo, ještě se chvíli kutálel dolů ze srázu. Pádem na svodidla si utrhl ledvinu. Tu zdravou. A s tím už se moc dobře žít nedalo. Lékaři v nemocnici Patricii a Michaelovým rodičům suše oznámili, že bez nové ledviny má velice nizkou šanci na přežití.
A tak se už několik dní rodina střídala u Michaelova lůžka a doufala. Ovšem žádný vhodný dárce se nenašel. Až na Patricii, která si to o sobě tajně zjistila. A jelikož její mysl byla zatemněna smutkem, rozhodla se pro bratra obětovat.
Naposled mu pevně stiskla ruku, opustila sterilně bílý pokoj, a vyšla do chodby. Byla noc, Patricia byla jediný návštěvník se speciálním povolením, a tak byla šance na potkání jiného člověka opravdu nízká.
Všechno měla pečlivě naplánované. Po schodech vyšla do nejvyššího patra, došla k největšímu oknu v chodbě, které si ke svému činu vybrala, a otevřela ho. Do tváře ji uhodil nečekaně prudký poryv ledového vzduchu smíšený s hrstkou sněhových vloček. Vylezla ven, do tmavé noci, na vnější parapet, a přivřela za sebou okno. Nechtěla, aby skučení větru přilákalo nechtěnou pozornost.
Stála na parapetu přiotevřeného okna a připravovala se na skok. Prudký vítr, který z ní téměř strhával oblečení, ji jen jakoby ponoukal k onomu činu. Pohlédla na nebe poseté hvězdami. Jako by se někomu vysypal balíček třpytek na černou podlahu.
„Ach, hvězdy. Tak chladné..." povzdechl si. „Brzy se k vám přidám, tam nahoře, pokud mě teda nepošlou dolů." dodala ještě, snad už ani ne ke hvězdám, jako spíš k sobě. Z kapsy vytáhla kapesník, který ještě před několika minutami vsakoval její slzy, a odhodila ho do temnoty. Při pádu dolů se zmítal ve větru.
Povzdechla si, naposledy pohledem zabrouzdala kolem, a pak skočila. Její život byl v mžiku nemilosrdně uťat smrtčinou kosou.

O několik hodin později, když se slunce vyhouplo nad obzor, mohli jste vidět dívku ležící na chodníčku v nemocniční zahradě v kaluži krve. Slunce osvítilo její místy zkrvavenou tvář svými paprsky.
Zdálo se, jako by se snažily něco říct.
"Jsi tam, kde jsi chtěla být. Tak tedy vítej."