Sebevrazi

Šestá kapitola - První případ

Ležel, přemýšlel... Vzpomínal. Prohrabával svou paměť, hluboko do minulosti. Hledal něco konkrétního? Přemýšlel vlastně vůbec, nebo nechával myšlenky jen tak volně plynout? Když však jednu myšlenku zachytil a zkoumal, bylo už jasné, že se jedná o přemýšlení.
"Fuj! Seš odpornej!" problesklo mu najednou myslí, náhodná vzpomínka z jeho života.
"Víš... Měl jsem těm rád. Přes tohle ale žádná cesta nevede. Promiň," ozvala se znovu jeho mysl. Tak aspoň byl zdvořilý.
Jenže potom mu jeho mysl promítla další obraz. Ale to ani nemusela, on ho měl pořád před očima, jako vypálený v sítnici. Žádné překvapení, vždyť k tomu došlo před chvíli.
Chtěl jen v klidu dojít domů, ale bylo jich moc. On byl mezi nimi. Povalili ho na zem, nadávali mu, plivali na něj, několikrát do něj kopli. Na něm bylo vidět, že se mu to příčí. A nebo si to zbitý chlapec jen namlouval, protože to tak chtěl vidět.

.....

Bezcílně bloudili oním prostorem, snažíce se najít někoho, kdo by jim poskytl informace. Náhle však, bez jakéhokoli varování či náznaku, se pod nimi otevřela podlaha. Padali. Velmi rychle a neznámo kam. Nečekaně se před nimi zjevil onen Charlie, ovšem bez zástěry.
"Možná bych vám něco mohl říct, že? Nějaké ty informace... Co máte dělat, víte. Jak se tam dostanete, to už taky. Ale nevíte, kdo je váš subjekt, co? Tak tady to máte."
Před očima se jim všem náhle zjevil obraz - fotka mladého chlapce a odstavec textu vedle ní. Prý mu bylo 17, byl to homosexuál a to byl také důvod jeho plánované sebevraždy. Avšak dříve než odstavec dočetli, obraz zmizel.
"To vám musí stačit!" odpověděl Charlie na jejich nesouhlasné mručení. Odněkud vytáhl svou zástěru, která se nad ním nadmula jako padák a zpomalila jeho přibližování se k zemi. Popíral všechny možné fyzikální zákony. Nakonec prostě zmizel a oni padali dál.

.....

Ztěžka se zvedl ze země a v mysli už si tvořil plán. Půjde domů, tam teď nikdo nebude. Napustí si horkou vodu do vany, z kuchyně vezme ten nejostřejší nůž, pak spojí tyto věci dohromady, aby odplavil všechny své starosti.

.....

Země se rychle přibližovala, ale záchranný tým stále neprojevoval žádné známky zpomalování.
"Já vím, že už jsme všichni mrtví," křičel Terence přes vzduchozvučnost, "ale stejně se nechci dole rozplácnout!"
Země už byla víc než blízko, a jelikož nikdo nevěděl, co dělat, začali všichni ječet.
"Všichni umřeme!" zaječela Patricia.
"Podruhé!" rýpnul si Emanuel.
"Blbečku!" zakřičel Terence a přeskočil mu hlas.
Všichni tři zavřeli oči v očekávání nárazu, ten ale nepřišel. Všechno utichlo. A najednou na zem hlasitě žuchla tři těla.

.....

Vždy, když přišel do prázdného bytu, oživoval ho nějakou hudbou. Ani teď tomu nebylo jinak. Píseň dokonale vystihovala jeho nynější pocity.
"I don't wanna be alive, i just wanna die today," zašeptal do hudby.
V koupelně ucpal odtok u vany a pohnul páčkou tak, že do vany se začala valit horká voda. Chvíli jen zíral na vodu a prstem si pohrával s proudem plnícím vanu a zkoušel tím jeho teplotu. Pak se rázně zvedl, odkráčel do svého pokoje, kde se svlékl a přehodil přes sebe župan.

.....

"Znám tu osobu tak krátce, a už ho nenávidím," vykřikoval Emanuel do prázdné ulice, "to nám sakra nemohl říct, kam máme jít?!"
"Tam!" ozvala se náhle Patricia a ukázala doprava nahoru.
"Ten byt v prvním patře?" zeptal se Terence. Patricia kývla.
"Proč? Jak jsi na to přišla?" vztekal se dál Emanuel.
"Prostě...to cítím," ohradila se Patricia.
"Dobrá, jdeme tam," pokrčil již klidný Emanuel rameny.

.....

Ležel v až skoro nepříjemně teplé vodě, nad hladinou měl jen hlavu a kolena. Zavřel oči a přemýšlel. Mezitím do koupelny neslyšně vkročily tři postavy, čehož si on chvíli nevšiml.
Jen co otevřel oči, překvapeně sebou škubl, rozhodil všechny končetiny, zcákal ty tři neznáme a potom se stáhl do rohu vany, kde si sednul a objal kolena, čímž cudně zakryl většinu těla.
"Kdo jste, co tady děláte, jak jste se sem dostali a proč na mě sakra všichni takhle čumíte?" vychrlil na ně.
"Jsme tým TEP," začal Emanuel, ale přerušil ho Terence.
"Neříkej to, je to trapný."
Emanuel pomalu otočil hlavu směrem k Terencovi, podíval se na něj s jedním obočím zvednutým, a otočil se zpět.
"Jsme tým TEP, a jsme tady kvůli tomuhle," ukázal na nůž položený vedle vany na koši na špinavé prádlo. Chlapec trochu povolil ruce sevřené kolem svých nohou.
"A co? Chcete mi v tom zabránit?" ozval se ostře.
"Přirozeně," řekl Emanuel, držíc před hrudníkem ruce s propletenými prsty.
"Jistě, mohl bych ti sebrat ten nůž," řekl, když se po něm chlapec začal natahovat, "ale mělo by to cenu? Já ti nemohu sebrat nástroj, našel by sis jiný. Musíme tě zbavit důvodu ten nástroj hledat a použít."
"To je všechno hrozně hezký," ozval se chlapec, "ale pořád nevím, jak jste se sem sakra dostali."
"U Terence se projevil nečekaný talent odemykání dveří," prohlásila důležitě Patricia. Pak se rozesmála.
"Ve skutečnosti jsi neměl zamčeno," vložil se do debaty Terence. Chlapec jen skryl hlavu do dlaní a vychrlil spoustu nadávek na svou osobu.
"Zpět k problému. Proč to chceš udělat?" zeptal se Emanuel, a kývnul hlavou směrem k noži. Chlapec se k němu opět začal natahovat, ale Emanuel jen zakroutil hlavou.
"Vážně ti ho nevezmu."
"Já... Protože jsem špatný člověk. Protože nejsem normální, vybočuju a nemám se za to rád. Být normální nebo radši..." na konci věty se mu zlomil hlas, zhluboka se nadechl a větu dokončil "...zemřít, nebýt vůbec."
Všichni tři jen bez hlesu sledovali, jak chlapec natáhl ruku pro nůž, který potom se slzami v očích namířil na svůj hrudník. První se pohnul Emanuel. Přistoupil k vaně, sednul si na její okraj a položil chlapci ruku přímo tam, kam mířila špička nože. Chlapec mu pohlédl do očí a potom mu volnou rukou chtěl odsunout dlaň ze svého těla.
"Nedělej to. Nezabíjej se," řekl Emanuel naléhavě.
"Sundej ze mě prosím tu ruku," hlesl slabě chlapec.
"Proč?" nechápal Emanuel.
Chlapec vzlykl a upustil nůž. Ozvalo se šplouchnutí jak dopadl do vody.
"Je mi to příjemné," vyrazil ze sebe mezi vzlyky chlapec a naplno se rozbrečel.
Emanuel chlapce zvedl na nohy, Patricia rychle přiskočila s osuškou, kterou přes něj přehodila. Chlapec už nemyslel na stud, a tak nechal osušku volně přehozenou přes svá záda. Bez ustání brečel. Podlamovaly se mu nohy, a tak mu pomáhali ven z vany. Když spatřil, že chlapec není schopen nikam dojít, vzal ho Terence do náruče a odnesl na pohovku do obývacího pokoje.
Chlapec tam jen ležel zabalený v osušce a uslzenýma očima pozoroval strop. Najednou do bytu někdo vtrhnul. Tři zachránci zmizeli do vedlejšího pokoje, odkud viděli na chlapce, ale nikdo neviděl je, dokud nepohlédl přímo na místo, kde stáli. Ten, kdo vtrhl do bytu, došel do obývacího pokoje. Byl to on, ten násilník, který byl stále chlapcovou láskou. I když by se do jich mohl dívat celý den, chlapec se vyhýbal pohledu do jeho očí. Nechtěl vědět, co by v nich mohl najít. A tak dále sledoval strop. Náhle ucítil dotek na své paži a uslyšel tiché "Promiň."
Konečně se odhodlal pohlédnout na druhého chlapce. Jeho oči byly celé uslzené a za tímto závojem se dal spatřit smutek. Chvíli se dívali jeden druhému do očí, potom ale druhý chlapec stočil pohled jinam a popotáhl.
"Promiň mi to," zašeptal a sklonil zdrceně hlavu, "nevím, proč jsem to udělal. Připadám si tak špatně... nikdy jsem ti neměl říct, a už vůbec ne udělat nic špatného. Můžeme být pořád přátelé?"
Znovu si pohlédli do očí. Oba se mírně pousmáli a potom se objali.
"Jen přátelé? Nic víc?" zeptal se laškovně chlapec, najednou zase s chutí do života. A tak zatímco ve vedlejším pokoji skupinka tři mladých lidí, jejichž život skončil, odcházela oknem za Charliem, chlapci spojili své rty ve stydlivém polibku.