cože??

Krev

Probudila jsem se v bílém pokoji na zdravotnickém lehátku, cítila jsem neco na levé ruce, otočila jsem se a spatřila osobu, schovanou v černé kapuci. Všiml simého pohledu a dotknul se mé ruky. Pohlédla jsem tedy na svou levou ruku, v ohybu loktu jsem měla připevněnou hadiçku, ze které vytékala tmavě modrá až černá tekutina. ,,To je tvoje krev..." promluvila osoba, potom co viděla, že jsem leknutím přestala dýchat. ,,Cože?? Vždyť je tmavě modrá!" Začala jsem vyšilovat. ,, Je to tvá krev! A támhle..." ukázal na moji pravou paži, ve které byla také hadička, ale prouděla jí do mě krev, normální! ,,je krev, kterou ti pouští do těla, protože si myslí, že jinak neprežiješ, ale ty nepřežiješ pokud si tu tvoji krev nenecháš v těle!" Řekl záhadný muž a chtěl odejít ,,Cože?? Jak to víš? A kdo jsi?" Zastavila jsem ho. ,,To se dozvíš, když půjdeš se mnou!" Nevěděla jsem co mám dělat, byla jsem strašně zmatená, tak jsem zesebe vytáhla ty hadičky a rozhodla se mu věřit, ani nevím proč, ale šla jsem za ním.
,,Věděl jsem, že půjdeš za mnou, ale myslel jsem, že se převlečeš...." Sjela jsem očima po svém těle a pochopila jsem, proč se tak udiveně uchechtl. Měla jsem na sobě jen nemocniční noční košili. ,,Ale já tu nic nemám." Řekla jsem zoufale a on na to jen pokrčil rameny. ,,Tak si něco sežeň!" Naštvaně jsem zafuněla a zavolala Niki. ,,Ty Niki...." ,,Rous?! Jak ti je?" Skočila mi do řeči a já si oddechla, že mi to nevzala její mamka, protože to by bylo asi na dlouho. ,,...jsem v pohodě, ale potřebuju aby jsi mi rychle přinesla nějaké oblečení, ale nikomu neříkej, že jsem ti volala a že mi pomůžeš jasný!" ,,Ale Ro" položila jsem to, neměla jsem náladu jí to vysvětlovat.
Vyšla jsem z pokoje, ale toho kluka, muže nebo jak mu mám říkat jsem tam neviděla. Nevěděla jsem, co mám dělat, zase, tak jsem se chtěla zase vrátit do pokoje, ale když jsem se otočila vrazila jsem do té osoby, kterou jsem před chvílí hledala. ,,Cože??...Jak?...co?" Už otevíral pusu, že něco řekne, ale já ho přerušila ,,....hele, víš co? Nechci to teď vědět, řekneš mi to na nějakém klidnějsím místě!" Zahlédla jsem, že se směje, ale pořad jsem viděla jen jeho rty. ,,Rous! Okamžitě mi řekni co se děje!" Stála za mnou Niki. Zatáhla jsem ji do vnitř a zavřela za ní dveře. ,,Teď nemám moc času, ale tohle je....." ukázala jsem na místo kde před cvílí stál pan tajemný, ale on tam nebyl. Haha vážně super vtip pomyslela jsem si, ale pokračovala jsem dál ,,To je jedno, musíš mě dobře poslouchat jo?! Musím odsud pryč! Ještě ani nevím kam, ale chci aby jsi nikomu neřekla o našem rozhovoru, o našem telefonátu a i o tom oblečení. Byla jsi tu jen na návštěvě a já jen spala. Moc děkuju že jsi mi přinesla to oblečení a budeš mi chybět, ale teď musíš hned odejít!" Vystrčila jsem ji před dveře mého pokoje a zamčela. Začaly mi téct slzy, chtěla jsem brečet ..... ,,Měla by jsi se obléct, potom vyles oknem, čekám venku!" Řekl znovu objevený pan tajemný a já nechápala, jak může být tak bezcitný. Otevřela jsem tašku od Niki a spatřila uvnitř černé šaty.

Mohlo mě napadnout, že tam dá šaty, pořád je nosí, ona a šaty je jako já a kalhoty, nerozlučný pár. Oblékla jsem si je tedy a chtěla vylézt oknem, ale najednou jsem si všimla nečeho na mém zápěstí, vypadalo to jako tetování.......