Lost in you

1. Kapitola

Stála jsem před obrovským zrcadlem u sebe v pokoji a koukala na sebe. Oči obtažené černou tužkou, linkami a řasenkou. Tmavě vínová rtěnka hezky ladila s mými odbarvenými konečky. Černé potrhané džíny krásně zužovali mé nohy, které ani zdaleka nebyly dokonalé. Moje nejoblíbenější tričko s kapelou Bring Me The Horizon mi vykouzlilo úsměv na tváři a boty Martens, na které jsem si šetřila už delší dobu mi pozvedávali náladu a sebevědomí pokaždé, když jsem je vzala na sebe. A to, že jsem je skoro nesundávala. Celý můj dnešní výběr oblečení doplňovala kupa náramků na mých zápěstích. Byla to má sbírka. Některé jsem dostala od kamarádů, jiné jsou mé úlovky z koncertů a dalších podobných akcí.

„Sam! Co tam děláš takovou dobu?! Pojď se dolů nasnídat. Za chvíli budeme muset vyrazit." Zavolala na mě mamka.

„Však už běžím!" Zavolala jsem na ní nazpátek. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji, který už vůbec nevypadal jako můj. Všechny věci jsem měla v kufrech a připraveny na můj nový život na koleji. Zhluboka jsem se nadechla a opustila prázdný pokoj. Vím, že neodjíždím navěky ale stejně mi tenhle útulný pokojíček bude chybět.

Seběhla jsem po schodech dolů a šla do kuchyně, kde na mě už mamka nedočkavě čekala. Na stole byly připravené lívance s javorovým sirupem a hrnek teplého kakaa. Bleskurychle jsem zasedla ke stolu a začala se ládovat lívanci. Mamka nade mnou jen kroutila hlavou a smála se.

„Kufry už máš v autě a my bychom měly vyrazit." Oznámila mi mamka. Povzdechla jsem si a přikývla. „Bude mi to tady chybět. Ty mi budeš chybět." Řekla jsem smutně a zadržovala slzy, které z celého srdce nesnáším. Já přece nebrečím. Nikdy.

„Ty mi budeš taky chybět zlatíčko, ale neboj. Budeme si volat a psát." Usmála se na mě mamka a po tváři jí stekla slza.

Cesta uběhla neskutečně rychle a my teď seděly v autě a pozorovaly všechny ty hemžící se studenty a jejich rodiče, jak se spolu loučí. To jsou oni. Lidi, které tu budu ode dneška potkávat každý den. Je to tu. Vysoká škola. Nikdy jsem si nemyslela, že to uteče tak rychle a najednou jsem tu. Naposledy jsem objala mamku a rozloučila se.

Vystoupila jsem z auta a vyndala si z kufru svou obří tašku plnou věcí, které budu potřebovat. Tašku jsem si hodila přes rameno a vydala se to tady trochu prozkoumat. Byla tu postavena spousta stánků, kde postávali partičky lidí, co vás chtějí vlákat do jejich spolku. Rozhodně ne něco, o co bych stála. Uchechtla jsem se, když jsem procházela kolem stánku s pěti holkami jako přes kopírák. Blond vlasy do pasu, bílé sukně a růžová trička. Jejich rty zdobila nechutně velká vrstva lesku na rty, Divím se, že vůbec dokázaly mluvit. Chtělo se mi zvracet.

„Můžu zvracet už teď nebo až potom?" Prohodila jsem si sama pro sebe ze srandy. Jedna z těch blonďatých holek na mě vrhla vražedný pohled a já se radši rychle pakovala pryč. Šla jsem dál a vyhýbala se mase studentů, kterých bylo čím dál víc. Prošla jsem ještě kolem jednoho stánku, který obývala banda kluků, kteří se na první pohled podobali bohatým spratkům, kteří měli vždy vše, co si umanuli. Už teď se mi to nelíbilo. Nechápu, jak se někdo vůbec může hlásit do takového spolku. Rozhodla jsem se, že už radši půjdu najít svůj pokoj. Předpokládala jsem, že se budu muset někoho zeptat, kde se nachází dívčí kolej, ale to jsem se sakra spletla. Nemusela jsem hledat dlouho a obří nápis DÍVČÍ KOLEJ se mi naskytl přímo před očima. Hned jsem se k budově vydala. Vchodové dveře byli otevřené a mě se tak naskytl pohled na ohromnou společenskou místnost plnou studentů. Uprostřed místnosti se nacházel noblesní gauč a na levé straně nádherný krb v němž plápolal oheň. Na pravé straně se tyčili schody nahoru. Vydala jsem se po nich a hledala pokoj číslo 126. Vyšla jsem první patro, kde byly pokoje do čísla 50. Až ve třetím patře jsem konečně našla svůj pokoj. Byl na levém konci dlouhé chodby. Stála jsem přede dveřmi a zhluboka se nadechla. Vzala jsem za kliku a prudce otevřela dveře. Tašku jsem odhodila k nohám postele a poté jsem se rozhodla vejít dovnitř. Někdo si hlasitě odkašlal. Leknutím jsem nadskočila a otočila hlavu ke zdroji. Naskytl se mi pohled na mojí nahou spolubydlící, která se momentálně snažila zakrýt dekou. Vedle ní ležel nějaký kluk, na kterém bylo poznat, že ze mě rozhodně není nějak nadšený.