Sestry

/:/Kapitola 2. - Clouddash/:/

Tábor Autobotů u Altihexu

Ze dveří vyšel mohutný modrý Autobot s jasně zřetelnými prvky svého auto módu - velká kola, dveře na zádech a tak podobně. Rozhlédl se po prázdné chodbě a jeho pohled padl na fembotku před ním. Povytáhl obočí. „Clouddash?" zeptal se.

Fembotka přikývla. Autobot ji pozval dovnitř. Se stále pozvednutým obočím si ji prohlížel. Zřejmě si pod tímto jménem představoval spíš mecha. Fembotek totiž na Cybertronu už příliš nezbývalo. Musel ale uznat, že se jedná o poměrně velkou fembotku. Takové se vyskytují zřídka.

Clauddash byla především modrá, jen nohy měla červené a růžové. Její ramena byla z poloviny také červená s malým růžovým proužkem. Na přilbě měla na každé straně antény, které uměla i sklopit. Momentálně sklopené byly. To dost prozrazovalo o jejím nynějším rozpoložení. Části jejího alt módu vykazovaly znaky poměrně velkého vozidla se šesti koly.

Zastavila se v kruhu světla u nakloněného lůžka. Těšila se na tuto chvíli už od doby, kdy začal její výcvik, ale teď se jí zmocnily obavy.

„Lehni si a udělej si pohodlí," řekl bot, když zavíral dveře. Clouddash ho poslechla a položila se na záda. S optikami rozšířenými obavami se dívala po setmělé místnosti. Neměla strach, jen obavy. Sledovala každý Autobotův pohyb a snažila se z toho vydedukovat, jak jí TO bude provádět.

'Bot zašel do vzdálenějšího rohu místnosti, a když se vracel k ní, držel něco v servu. Ze stojanu vedle lůžka vzal svářečku a postavil se Clouddash po boku. Položil jí dlaň na rameno, palcem po něm přejížděl a hledal rovné místo. Poté servo zvedl a přemístil ho nad její hruď. Než se jí však stihl dotknout, Clouddashino servo vystřelilo vzhůru a popadla to jeho. „To snad není třeba!"

Pokrčil rameny. „Jen dělám svou práci."

„Nemůžete se mě prostě zeptat, kam ho chci?" Mech se narovnal. „Bylo by to zdvořilejší," dodala.

„No ovšem! Novicka tak ví, co je zdvořilé," utrousil a rozhodil při tom serva do stran. „Jen si nemysli, že když jsi úspěšně složila zkoušku, je z tebe Autobot. Ne, kdepak! Autobot budeš, až ti já dám tohle." Zvedl to, co měl celou dobu v dlani. Znak Autobotů, nádherně vyleštěný, odrážel bílé světlo a jeho hrany se třpytily, když ho nakláněl sem a tam.

Clouddash na znak hleděla v úžasu. Byl nádherný. Viděla už spoustu znaků na Autobotech, na zdech, nad vstupem do tábora, v dokumentech. Vidět však znak, který bude patřit jí, v ní vyvolávalo silné emoce. Natáhla k němu paži.

Modrý Autobot stáhl znak z jejího dosahu.

„Krása, co?" Usmál se a pohled upřel na vyleštěný kov. Clouddash spustila servo na desku a souhlasně zabručela. Bot svojí pozornost vrátil zpátky k ní a vážně se na ni podíval. Jeho úsměv byl ten tam. „Už jsem dával znaky tolika Autobotům. Hodně z nich jsem znal a hodně z nich tu už není," odmlčel se.

Uzel napětí uvnitř fembotky se pomalu uvolnil. V hlase toho Autobota poznala smutek.

„Když jsem byl o pár tisíc anocyklů mladší, bojoval jsem na frontě. Ty hrůzy, co jsem tam viděl, si ty - sotva dospělá youngling - nedovedeš představit. Utržené hlavy, usekané končetiny, těla roztrhaná vejpůl a řeky energonu... Tady už nejde o poškrábaný lak a ďůlky v karoserii jako na cvičáku." Pozvedl znak a věnoval mu opět chvilku pozornosti. „Pokaždé, když mám někomu udělit tento odznak, vidím, jak se život toho mecha nebo fembotky krátí...

Být Autobotem znamená bojovat za svobodu, chránit slabé a zastavit ty prokleté Decepticony, kteří ničí naši planetu a to i za tu nejvyšší možnou cenu... Jak krásný by byl ten život, kdyby nebyla válka. Mladí mechové a fembotky jako ty by studovali, dělali vědu, umění nebo ty svoje vylomeniny a žili by šťastně a spokojeně. Místo toho ale musíte nastoupit do armády a bojovat." Přistoupil ke Clouddash blíž. „Jsi si jistá, že chceš svůj život zavázat tomuto těžkému úkolu? Bojovat proti tyranii a ničení, každý den se vystavovat smrti tváří v tvář?"