The last chance

Prolog

Evelyn

Jeli jsme zrovna od babi a dědečka s plnými břichy a na jazyku jsem jestě cítila babiččinu delikatesní brusinkovou omáčku. Klidně bych tam zůstala do zítřka a dala si druhé kolo "cpát se večeří dokud neumřu", kdyby taťka nemusel zítra do práce.  Kdo sakra chodí další den po Díkuvzdání do práce?! Navíc v SOBOTU! Jenomže můj otec je právník a zrovna dostal případ s nějakým bohatým týpkem, za který dostane majlant.

Zatímco jsme jeli v autě, zpívali jsme písničku Best Song Ever od One Direction a mávali jsme rukama, jako ti blázni, co běhají před domem nahatí. Po chvilce jsem už chraptěla, a tak jsem přestala a zadívala se z okna na deštivou krajinu. Bylo něco po půlnoci, takže toho moc k vidění nebylo. Zavřela jsem oči a představovala si, jaký to bude, až nastoupím na Bradfortskou střední. Celých sedmnáct let jsem se učila doma s rodičema, protože je moje mamka učitelka a i kdyby nebyla, moji rodiče jsou jeden chytřejší než druhý, takže bych se učila doma tak jako tak.

Rodiče si zřejmě mysleli, že jsem usnula, protože mamka vypla přehrávač a zničehonic se zeptala:

"Deane, jak myslíš, že to Ev zvládne ve škole?" její hlas byl  protkaný obavami a strachem.

"Bude to v pohodě, Grace. Naše holčička je chytrá, a hravě si s tím poradí ." uklidňoval jí táta.

Usmála jsem se nad tím, jak rodiče spolu mluvili. Máma vždycky byla ten typ člověka, co se stresuje, že ji UŽ ji za hodinu a půl jede vlak a že to nestihne, zatímco taťka to bere všechno v pohodě s tím, že by ji tam, kam potřebovala přece odvezl, kdyby ho nestihla.

Jo, jsme šťastná rodinka... Teda dokud se někdo tam nahoře nerozhodl, že šťastných rodinek je na světě dost, a proto musí jednu zničit.

Uslyšela jsem hlasitou hudbu. Někde vepředu. Rodiče dávno zastavili a ani jsem si toho nevšimla. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem proč. Moji rodiče se líbali. Přede mnou. Na jejich obranu musím říct, že si mysleli, že spím.

Už už jsem se je chystala vylekat a zakřičet na ně. Vtom mě zaujal záblesk světla přede mnou. Naproti nám jela červená dodávka. Jela dost rychle na to, abych věděla, že nestihne zpomalit, ani kdyby řidič šlápl na brzdu úplně.

"TATI! MAMI!" zakřičela jsem na ně zoufale, jako bych si myslela, že by auto zázrakem stihlo nastartovat a taťka by stihl odjet s autem dřív, než do nás napálí to druhé. Rodiče se od sebe odtrhli a zmateně se rozhlíželi kolem. Červená dodávka nezastavovala, jako kdyby nás řidič ani neviděl. Místo toho, aby se pokusili nějak sebe sami zachránit, otočili se oba dva ke mně a řekli mi, ať si přitáhnu kolena k sobě a pevně je držím. Poslechla jsem je a stočila se do klubíčka.

Pak přišel náraz.

Praštila jsem se silně do okenního skla a čelo mi krvácelo. Chvilku jsem všechno viděla rozmazaně. Střepy od prasklého okna se mi zařezali do paže, ale to mi bylo v tuhle chvíli fuk. Očima jsem hledala rodiče.

Byl to strašný pohled.

Maminka měla oči upřené na mě stejně tak jako tatínek. Co mě ale nejvíc vyděsilo bylo to, jak z očí rodičů vyprchává život. Snažila jsem se křičet, ale nic ze mě nevypadlo. Hrdlo jsem měla suché a stažené. Chtěla jsem zavolat o pomoc, ale ani jsem se nemohla hnout. Auto bylo převrácený, takže nebylo vidět na silnici. Přesto jsem cítila, že tam někdo stojí.

Pomoc. Snažila jsem se na toho dotyčného zavolat, ale opět jsem nevydala ani hlásku.

Po chvilce jsem slyšela, jak se jeho kroky vzdalují. To jako nic neudělá? To nás tu jen tak nechá? Ani jsem se nedivila, když jsem uslyšela nastartovat motor. Nenáviděla jsem toho člověka, který byl schopný nás tu nechat jen tak ležet. V hlavě se mi ozval cynický hlásek. Jo, takový zmrdi ti lidi jsou. Otočila jsem se tak, abych se mohla ze zadního okna podívat na tu zrůdu, která mi zničila život. Která zabila moje rodiče. Která rozbila moji dokonalou rodinu.

Sice jsem měla pořád trochu rozmazaný zrak, ale zahlédla jsem poslední čtyři čísla na SPZetce.

6849

Pak jsem se otočila k rodičům a všimla si, že se drží za ruce. Aspoň jsou tam nahoře spolu. To byla moje poslední myšlenka, než přišla milosrdná temnota.

-------------------------------------------------------------
Tak, a oficiálně se hlásím k prvnímu příběhu. Ať Vás Bůh ochraňuje 
Amen
(Ne, nejsem věřící nebo o tom aspoň zatím nevím😜)
P.S. Doufám, že Vás neodradil ten trochu-depresivní začátek🙏🏻🤗

S láskou hovňásek Veltie 💩💩