The last chance

2. kapitola

John

Nikdo mě nedokázal vytočit tak jako ona. To jak mi pořád říká Jonathane. Nesnáším, když mi tak někdo říká. Připomíná mi to doby, kdy jsem musel žít pod stejnou střechou s mým kreténským tátou.

Co má sakra za problém? Dobře, možná jsem ji v prváku neměl spláchnout batoh na pánských. A dobře, vyvěsit nad vchod školy její telefonní číslo s tím, že je pořád panna taky nejspíš nebyl ten nejlepší nápad. Ale nemohl jsem si pomoct, obzvlášť, když jsem mohl zase vidět ten její rozčílený výraz. Je vždycky tak roztomilá, když se zlobí. Jen už pak není sranda, když mě praští dveřmi o ksicht. Ten, který vymyšlel frázi "Zavřít dveře před nosem" nejspíš zažil to, co já teď. A muselo ho to kurevsky bolet stejně jako mě.

Otočil jsem se a šel hledat Jase. Když jsem ho našel, stál zrovna u automatu a zakecával se tam s nějakou brunetkou. Budu se hodně divit, pokud ji neuvidím do konce tohoto týdne v našem bytě. Třeba se Jase se mnou o ní rozdělí.

Jase mi kývl na znamení, že o mě ví. Po chvilce blábolení dal brunetce ruce okolo ramen a dobrý signál - tu ruku mu nesundala. Oba se otočili a vydali se mým směrem a... fakt, doufám, že se Jase o ní se mnou rozdělí, protože byla vážně kus. Takový ten typ holky, která vám hned nepadne k nohám, ale vy víte, že vám později stejně dá. Po chvilce brunetka vytáhne z batohu fix a napíše Jasovi na ruku své telefonní číslo. Začínám se tu nudit. Kouknu, jestli tu někde není nějaká kočka na sbalení, ale žádná mě nezaujala.

Po pár minutách ke mě přijde Jase.

"Vole, jak dlouho jsi ji tam nabaloval? Tvoje dovednosti se zhoršují, kámo." utahuju si z něj.

"Bojíš se? To by jsi pak už neměl koho vojíždět, co? zazubil se na mě.

"Debile." praštil jsem ho do ramene.

"Más teď dějiny?" zeptal se mě Jase.

"Jo, a hádej s kým." řek jsem natěšeně. Představa, že mám teď dvě hodiny na to, abych Wilsonku vyhecoval až k výbuchu atomovky mi zvedne náladu.

"Že by s Wilsonovou?" uchechtne si. Jase ví, jak mě baví tuhle holku pošťuchovat. Taky že ji ,a teď cituji Wilsonku, lezu do prdele už od prváku.

"To je koťátko, co?" Hůř ji vystihnout nemohl. Pokud má být tahle holka koťátko, tak jedině s drápama jak hory.

"Jo, brácho, od koho si myslíš, že mám tak nateklej nos." řekl jsem podrážděně a mnul si rozbolavělý nos.

"Nejspíš sis to zasloužil." pronesl s nezájmem. Uchechtl jsem si. Jo nejspíš jo.

Otevřel jsem dveře do učebny přesně se zvoněním. Hledal jsem místo, kde bych byl nejmíň na odstřel. Všiml jsem si prázdného zadního místa za Wilsonovou. Dokonalé místečko na otravování. Kráčel jsem si k cíli a ignoroval všechny ty nadějné pohledy, že bych si k nim mohl přisednout.

"Odprejskni! Už jsem ti říkala, že tě matiku doučovat nebudu." sykla na mě, když jsem přišel skoro k ní.

"Promiň zlato, ale teď bych byl rád, kdybych si mohl sednout někde na přednášku, pokud ti to nevadí. Samozřejmě, na doučování se domluvíme po hodině, když jsi to tady takhle hezky nadnesla." Jo, jsem hajzl, když si užívám pohled na její skrčená ramena a tváře zčervenalé studem.

Odolal jsem pokušení se zasmát nahlas a došel ke svojí lavici. Vytáhl jsem si z batohu sešit a propisku. V tu chvíli do třídy vešla profesorka. Na hlavě měla takový ten přísný drdol co říká: Neserte mě vy malý zmrdi. Trochu mi připomíná McGonagallovou z Harryho Pottera. Nejenže vypadá přísně jako ona, ale dokonce ráda uděluje tresty a strhává body. Děják mi jde, takže s Gonagalkou nemám žádné problémy. Historie je v pohodě,  je jenom o faktech, takže si stačí zapamatovat, co se kdy stalo a je to. Zato psychologii a matiku nepochopím, i kdybych si měl mozek z hlavy vytlouct.

Kdo má sakra vědět, jaký význam slavných vět měli na mysli už pět set let mrtví lidé? Kdo má sakra vědět, na jaký příklad je potřeba ten nebo ten vzorec? Ze známek mám dobrý průměr a to mi stačí. I když si hodně lidí myslí, že jsem jen vymaštěnej namakanej fotbalista, nevyvracím jim to. Nepotřebuju být nějaký zasraný Einstein.

"Letos budou moje hodiny jiné." začala znuděně profesorka. A to byl začátek semestru.
"Budete ve trojicích pracovat na projektu, který Vám zadám a tenhle semestr budete ohodnoceni pouze touto známkou, tak si na tom dejte hodně záležet. Každá skupinka dostane téma, ze kterého vytvoří prezentaci, referát a nějaké shrnutí nebo váš názor. Odevzdáte mi to měsíc před koncem tohoto semestru. Mezitím na moje hodiny nechoďte, protože tady teďka stejně nebudu. Budete se scházet u jednoho z vás a kdybyste měli nějaké dotazy, zajděte za profesorkou Youngovou, ať vám pomůže." dokončila svůj dlouhý proslov. Všichni jsme na ni koukali s pusou dokořán.
Na moje hodiny nechoďte, protože tu stejně nebudu? Tak to bude pohodička. Usmál jsem se pro sebe. Měl jsem chuť skočit na lavici a začít skákat oslavný tanec Hunga Čanga, ale myslím, že by se to teď nehodilo.

Profesorka se na nás podívala pohledem A - ne - že - to - zmrvíte. Vážně, ta ženská by skolila svým pohledem i ptáka na obloze, kdyby chtěla. Pak dala na prvních šest lavic stojánky s číslama. Všechny obešla s krabičkou a každý si měl vytáhnout jeden papírek s číslem. Měli jsme se seřadit u lavic podle čísel.

Podíval jsem se, kam míří Wilsonka. Stála u čísla čtyři. Sakra, já měl trojku. Podíval jsem se okolo, jestli nenajdu někoho se čtyřkou. Naštěstí pro mě a naneštěstí pro ni, jsem zahlédl brýlatýho kluka, co držel čtyřku a mířil si to k Wilsonce... nějak moc nadšeně. Odchytil jsem si ho.

"Jestli mi dáš svoje číslo, máš u mě pivčo." řekl jsem mu i když jsem trochu zapochyboval, jestli pivo vůbec pije.

"J-Já nemám telefon a n-nejsem na k-kluky." vykoktal vyděšeně. Počkat. Cože?

"Myslel jsem to číslo na papírku. Že si je vyměníme." povzdychl jsem rezignovaně, když mi došlo, jak to myslel. Copak vypadám jak teplouš?

"Cože?" kvičel pořád vyděšeně.

"Hele klídek, jenom si vyměníme papírky, neva?" Neměl jsem čas si s ním takhle vykecávat, protože se už skoro všichni seřadili. Vzal jsem si jeho papírek a vložil mu do dlaně místo toho ten svůj.

"Díky, kámo." Poplácal jsem ho po rameni a šťastně zamířil k Wilsonce.
Ovšem ta se šťastně moc netvářila. Abych byl přesnější, tvářila se, jako kdyby byla na svým vlastním pohřbu. Nasadil jsem co nejzářivější úsměv, až jsem si myslel, že mi rupne na tváři sval.

"Pááni! To je ale náhoda, že jsme ve stejným týmu." pronesl jsem nahlas a chtěl ji obejmout. Jsme teď přece partneři. Ta však na poslední chvíli mou ruku odmrštila stranou a zhnuseně se na mě podívala.

"Jo, jasně. Náhoda." odsekla naštvaně. Chtěl jsem na ni vytasit svoji okouzlující osobnost, ale Gonagalka nás přerušila. 

"Na tom projektu se budete podílet všichni. Protože všichni dostanete stejnou známku. Pokud se někdo bude přiživovat na ostatních, je to na nich, jestli to tak nechají nebo ho sami vyloučej z týmu. Ale pokud zjistím, že to dělal jenom jeden člověk, dostanete všichni automaticky za F, je to jasný?" pozorovala nás orlím pohledem, jakoby teď měřila ty, kteří budou vyloučený z týmu.

"To je vše." řekla odměřeně a odkráčela ze třídy. Třídou se ozýval šepot, ale po chvilce, když už bylo jasný, že se Gonagalka nevrátí, se rozmluvili úplně.

"To jako, že nebudeme mít hodiny dějepisu?" vykřikl nějaký kluk vepředu.

"Ale já děják bez výkladu nedám, určitě propadnu u závěrečného testu" ozval se rozrušeně kluk vedle něj.

"Ty jsi ale debil. Jsi neslyšel, že jediná známka z dějáku bude ta z projektu?" řekla holka za ním. A tak to pokračovalo dokola.

Otočil jsem se k Wilsonce. Koukala na svůj sešit a mlčela. 

"Tak co Wilsonko, jdeme na to?" pronesl jsem, abych zahnal to trapné ticho, které vzadu panovalo. Vzhlédla ke mně. 

Zamrkal jsem a čekal co z ní vypadne.

Taky párkrát zamrkala, ale pořád nic neřekla.

A ten třetí kluk, který byl v týmu s námi na nás taky mrkal.

Nóóóó, tak tohle bude ještě zajímavý.